Desítky snímků, které pokrývají období od vzniku republiky až do listopadu 1989. K filmům jsme vytvořili velké množství výukových lekcí a informačních materiálů.
Karel Strachota / ČR / 2023 / 50 min.
Teplice v období takzvané normalizace. Kdysi krásné lázeňské město, jemuž se přezdívalo Malá Paříž, je zdevastované, stejně jako celé severozápadní průmyslové pohraničí. Často je zahaluje hustý smog, v němž není vidět ani na dva metry. Jsou také baštou specifického punku a městem výjimečné alternativní kultury. Převážně v Teplicích se odehrává příběh Pavla a Renaty. Chtějí žít svobodně, v souladu se svými ideály. Do jejich životů však soustavně zasahuje represivní komunistický režim, pro který představují „závadovou mládež“. Nový snímek Karla Strachoty je založený na archivních záběrech a dobových materiálech dokumentujících tehdejší každodennost. Je mozaikou autentických situací a událostí, hlavní protagonisté mají reálné předobrazy. Film vrcholí demonstracemi, které v Teplicích kvůli katastrofálnímu znečištění životního prostředí začaly týden před 17. listopadem 1989 a které se následně proměnily v politické protesty. Listopadová revoluce začala na severu: lidé chtěli dýchat.
Karel Strachota / ČR / 2014 / 42 min.
Předlohou filmu se stal autentický deník osmnáctileté Ivany A., která osobitým pohledem středoškolačky reflektuje poslední rok existence komunistického Československa. Maturitní ples kontrastuje s událostmi Palachova týdne; otravné oslavy 1. máje a memorování sovětských reálií k blížící se maturitě s první cestou na „Západ“; radostné zážitky posledních školních prázdnin s nástupem do nevábného zaměstnání a vyhlídkami na budoucí šedivý život. Přichází sametová revoluce... Nový snímek Karla Strachoty je syntézou skutečných deníkových záznamů, sekvencí ze zpravodajských a publicistických pořadů, ukázek z dobového tisku, soukromých dokumentů a fotografií. Originální filmová výpověď o době před 25 lety, obohacená animacemi a výraznou hudbou, je určena zejména mladé generaci.
K OBJEDNÁNÍ TAKÉ NA
DVD
Karel Strachota / ČR / 2019 / 44 min.
Petrovi Kořínkovi je 21 let, pochází z Pardubic, poslouchá undergroundové kapely, čte samizdatové knihy, ve škole má problémy kvůli svým dlouhým vlasům. A sní o emigraci. Je totiž začátek roku 1989 a nic nenasvědčuje tomu, že by se v komunistickém Československu dočkal svobody. „Nedovedu si představit, že bych v tom policejním státě, kde o mém životě rozhoduje pořád někdo jiný, žil dál,“ píše rodičům v dopise, který hází do schránky chvíli před tím, než 7. února 1989 nasedá do vlaku mířícího do Paříže.
Po několika krušných měsících v utečeneckém táboře nakonec získá pas, najde si práci a seznámí se i s vůdčí postavou českého exilu Pavlem Tigridem, přesto je mu ale smutno. Jen těžko se smiřuje s myšlenkou, že možná už nikdy neuvidí své rodiče a kamaráda Martina, s nimiž si pravidelně píše. Aspoň na dálku tak spolu prožívají pozvolný rozpad sovětského bloku, pád Berlínské zdi a nakonec i studentské demonstrace ústící v sametovou revoluci. A také naděje i obavy z nejisté budoucnosti. Právě dopisy, které si Petr posílá se svými nejbližšími, jsou osnovou snímku Karla Strachoty přibližujícího fenomén emigrace. Kombinaci dopisů, archivních záběrů a dobových fotografií umocňují kresby, animace, a především výrazná hudební složka.
Přemysl Freiman / ČSR / 1950 / 12 min.
Krátký snímek z roku 1950 o tzv. Číhošťském zázraku je ukázkou toho, jakým způsobem fungovala propaganda komunistického režimu v Československu. Ve snaze diskreditovat představitele římskokatolické církve se Státní bezpečnost rozhodla filmově zrekonstruovat záhadnou událost z vesnice Číhošť, kde se v místním kostele během kázání prý několikrát pohnul kříž na hlavním oltáři. Z tohoto „zázraku“ byl obviněn farář Toufar, který údajně jednal na příkaz Vatikánu a měl hrát v tomto až amatérsky působícím krátkém filmu hlavní roli. Toufara po krutém mučení opravdu přivezli do Číhoště, kde ale ani nemohl vystoupit na kazatelnu, zhroutil se a omdlel. Na následky mučení pak zanedlouho zemřel. Jeho roli tak podle některých pramenů nakonec sehrál sám generální prokurátor Karel Čížek. Snímek plný lží a dobově podmíněné rétoriky byl kromě Číhoště promítán ve většině tehdejších kin a byl vyroben v té době rekordním počtu 375 kopií.
Kristina Vlachová, Marie Šandová / ČR / 1998 / 52 min.
Vzácné filmové archivní záběry a svědectví pamětníků přinášejí nový pohled na dramatické události lidské i profesní dráhy Heliodora Píky – legionáře v první světové válce, důstojníka Československé armády, diplomata, velitele československé vojenské mise v Moskvě, nositele třiceti válečných řádů a nakonec politického vězně, který byl v roce 1949 popraven komunisty. Pod rozsudkem smrti generála Píky i pod zamítnutím žádosti o milost jsou podepsáni konkrétní lidé, z nichž někteří dosud žijí. Ani po padesáti letech však necítí vinu, neomluvili se a nebyli voláni k odpovědnosti. Příběh života a smrti Heliodora Píky je tak i příběhem demokracie v naší republice.
Karel Strachota / ČR / 2012 / 38 min.
Rok před sametovou revolucí rozčeřil i tak neklidné vody pozdně normalizačního Československa manifest Českých dětí – hnutí převážně mladých lidí, které patřilo k nejvýraznějším protikomunistickým iniciativám pozdních 80. let a které významnou měrou přispělo k demonstracím v letech 1988 a 1989. Dokumentární film Karla Strachoty se zaměřuje především na mladé lidi, kterým chce zprostředkovat temnou normalizační dobu, praktiky StB a působení disentu. Snímek vypráví příběh vzniku manifestu a popisuje důsledky, které měl především pro svého iniciátora Petra Placáka. Autoři kombinují dobové záběry a materiály s hranou rekonstrukcí tehdejších událostí. Vizuálně atraktivní pojetí podtrhuje dynamický střih a originální hudba.
Kahane Cooperman / Spojené státy / 2016 / 24 min.
Joseph se narodil do rodiny, v níž každý ovládal hru na nějaký hudební nástroj. Pro něj to byly od malička housle. Po vypuknutí druhé světové války byl se svým otcem deportován z rodného Polska do pracovního tábora na Sibiř. Zde strávil dlouhých šest let. Po válce odjel do USA a své milované housle si nezapomněl vzít s sebou. Dnes už na ně vzhledem k vysokému věku hrát nemůže, a tak se rozhodl je věnovat některému z chudých dětí ze školy v newyorském Bronxu. Jeho housle tak získala dvanáctiletá Brianna, která na ně hraje s podobnou vášní jako kdysi on a uvědomuje si, jak důležitou roli při sbližování generací může sehrát hudba.
Stream.cz / ČR / 2012 / 5 min.
Na ten den pamětníci z Československa nikdy nezapomenou. Někteří z nich s pláčem opouštěli pohraničí, které chtěli bránit za každou cenu. O osudu mladičké republiky rozhodli v noci z 29. na 30. září představitelé cizích mocností: Německa, Francie, Británie a Itálie. A to přestože byli někteří z nich podle smlouvy spojenci Československa. Malá země ve středu Evropy překážela Hitlerovi v budování jeho říše a pro Británii znamenala „malou oběť“ za to, že se pokusí odvrátit válku s Německem. Mnichovská dohoda, která postoupila Sudety Německu, však přicházející hrůzy neodvrátila. Ani ne po roce začala válka, pro niž se v historii vžilo označení druhá světová.
Stream.cz / ČR / 2010 / 4 min.
Ještě v průběhu první světové války začala pětice českých a slovenských politiků v čele s univerzitním profesorem T. G. Masarykem pracovat na přípravě nezávislého Československa. Masaryk odjel vyjednávat do zahraničí, přičemž mu pomohly především dvě události – smrt rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. a skutečnost, že čeští a slovenští vojáci začali následně na ruské frontě přebíhat na druhou stranu. Když začalo být ke konci války nasnadě, že Rakousko-Uhersko a Trojspolek nezvítězí, přiblížil se i vznik budoucího nezávislého československého státu. Když 28. října 1918 Rakousko poslalo do Prahy zprávu, že je ochotné přijmout podmínky příměří, lidé začali vítat svobodu. Slavící davy už nešlo zastavit. Prvním československým prezidentem se po zásluze stal T. G. Masaryk.
Milan Maryška / Československo / 1969 / 22 min.
V listopadu 1968 vyhlásili vysokoškolští studenti na protest proti posrpnovému vývoji třídenní okupační stávku. Vyjádřili tak podporu „studentskému desateru“ zaslanému politickému vedení a požadujícímu mimo jiné zrušení cenzury nebo svobodu slova a shromažďování. Cenné autentické záběry zaznamenali tehdejší posluchači FAMU.
Pavel Štingl / ČR / 2013 / 76 min.
Když se lidstvo s rozšiřujícím se poznáním o původu člověka začalo zříkat boha, přišli vědci s novým termínem: eugenika. Tento směr měl zkoumat metody vedoucí k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka. Nadšení zastánci věřili, že můžou spasit lidstvo a vylepšit svět. Svou kariéru s eugenikou spojila řada akademiků, kteří se rozhodli hodnotit, co je v přírodě lepší a co horší, co je krásné a co ošklivé, a co je tedy třeba podpořit, nebo naopak vymýtit. Nacisté dovedli eugeniku až k hrůzné dokonalosti. Pavědecké metody sloužily jejich nejvyššímu cíli: konečnému řešení. Ti „horší“ jedinci tak byli likvidováni, sedmdesát milionů obyvatel východní Evropy bylo určeno pro otrocké práce, třicet procent německého národa bylo třeba vyčistit. Ne politici, ale vědci určovali kritéria hodnocení. Režisér Pavel Štingl spojil unikátní archivní materiály a animované pasáže s literárním komentářem spisovatele Patrika Ouředníka a vytvořil tak nadčasovou esej přinášející zamyšlení nad historií i tím, jak je vědecké poznání zneužitelné.
Archiv ČT / Československo / 1968 / 17 min.
V nočních hodinách z 20. na 21. srpna 1968 překročila hranice tehdejší Československé socialistické republiky vojska pěti „spřátelených“ států pod sovětským velením. Počet vojáků dosáhl první den 200 000 a brzy se zvýšil na půl milionu. Jen v Praze operovalo na pět stovek tanků. Filmový týdeník s dobovým komentářem přibližuje s mrazivou autenticitou jednu z nejtemnějších nocí v dějinách naší vlasti i následné střety okupačních vojsk s obyvateli Prahy, které si za prvních šest dní okupace vyžádaly na osmdesát obětí. Záběry z vypjaté atmosféry prvních dnů invaze jsou smutnou a zároveň velmi důležitou připomínkou tragických událostí, na které by se za žádných okolností nemělo zapomínat.
Petr Slavík / ČR / 1995 / 19 min.
„Hej Gusto, je husto!“ – tak začíná parodická píseň tehdejších studentů ČVUT Pavla Křivky a Pavla Škody, kterou složili v roce 1982 jako reakci na smrt sovětského prezidenta Leonida Brežněva. Komponovali ji na hudbu známé Rybovy České mše vánoční. Pavla Křivky si Státní bezpečnost všimla už dříve v souvislosti s jeho ekologickým aktivismem. Ten byl také důvodem domovních prohlídek, při kterých byl objeven zmíněný text písně, zesměšňující prezidenta ČSSR Gustava Husáka, a následoval soudní proces. Ani jeden z autorů nevěřil, že by je za takovou malichernost mohli odsoudit. Rozsudek však zněl jasně. Pavel Křivka byl odsouzen na tři roky za podvracení republiky, Pavel Škoda na dvacet měsíců za pobuřování. Snímek Jana Slavíka ukazuje, nakolik totalitní vláda potlačovala jakékoli projevy svobody, byť se jednalo o neškodnou píseň.
Helena Třeštíková / ČR / 2001 / 56 min.
Ústřední postavou filmu je Heda Blochová, která se narodila v židovské rodině spoluzakladatele pražské továrny Koh-i-noor. Záhy po rozpoutání druhé světové války byla s celou rodinou odvezena do lodžského ghetta a později deportována do Osvětimi. Po nástupu komunistů k moci byl její manžel v rámci stranických čistek odsouzen k trestu smrti. Z Hedy Blochové se rázem stala manželka „zrádce lidu“. Přišla o práci a ocitla se se svým dítětem ve velké izolaci. Ponižování, diskriminace a rozčarování z vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ji nakonec dovedly až k emigraci.
K OBJEDNÁNÍ NA DVD
Agnieszka Holland / ČR / Polsko / 2013 / 84 min.
Úspěšné třídílné drama HBO. 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí upaluje student pražské filozofické fakulty Jan Palach. Jeho čin je pokusem, jak vyburcovat k akci národ upadající po srpnové okupaci do letargie. V dopisech na rozloučenou Jan oznamuje, že je pouze prvním z početnější skupiny. Pokud nebudou do pěti dnů splněny jejich požadavky, budou následovat další pochodně. Čtvrtý den Jan umírá, aniž by jakýkoli z jeho požadavků byl splněn. Měsíc po jeho smrti zveřejňují média prohlášení poslance Viléma Nového, který Palacha obviní ze spolupráce se západními tajnými službami. Palachova maminka se rozhodne poslance zažalovat. V atmosféře všeobecné stísněnosti však není jednoduché nalézt advokáta, který by ji ve sporu proti představiteli režimu zastupoval. Paní Palachová se obrací na advokátku Dagmar Burešovou. Ta ji však odmítne. Také ona má strach. Na rozdíl od řady jiných si ale Dagmar svou zbabělost uvědomuje.
Agnieszka Holland / ČR / Polsko / 2013 / 72 min.
Od smrti Jana Palacha uběhl měsíc. Poblíž Václavského náměstí se upaluje další mladý student Jan Zajíc. Informace o jeho činu jsou potlačeny, režim už nehodlá akceptovat dalšího mučedníka. V této atmosféře se Dagmar Burešová definitivně rozhoduje přijmout zastupování Palachovy matky ve sporu proti poslanci Novému. Protože Vilém Nový své denunciační výroky vyslovil na předvolebním mítinku v České Lípě, Dagmar se zde snaží najít možné svědky. Všude však naráží na zeď mlčení a strachu. Major Jireš, vyšetřovatel Palachova činu se i pod vzrůstajícím tlakem snaží zabránit vměšování StB do vyšetřování. Vilém Nový se za aktivní pomoci oficiálních míst snaží zahájení soudního procesu blokovat. StB stupňuje psychický tlak na Palachovy nejbližší, pokouší se přinutit Janovu matku, aby žalobu stáhla. Ve chvíli, kdy se už téměř zdá, že boj je prohraný, přichází rozhodnutí o zahájení soudního řízení.
Agnieszka Holland / ČR / Polsko / 2013 / 78 min.
Na konci léta 1969 se konečně rozbíhá soudní proces. Dagmar Burešová do něj vstupuje s nevelkými nadějemi na vítězství. Její situace se komplikuje tím spíš, že Dagmařin manžel Radim, dětský lékař, musí v zaměstnání čelit vážným obviněním zinscenovaným podle všeho StB. Přesto se však zdá, že průběh procesu bude ještě odpovídat pravidlům legality. Dagmar navíc s překvapením zjišťuje, že sám Vilém Nový není pouze jednoznačný padouch a prosovětský kolaborant. Jeho motivace jsou složitější a sahají až do období 50. let, kdy byl sám Nový persona non grata. Souběžně s pokračováním procesu vzrůstá tlak na Palachovy, aby souhlasili s přemístěním Janových ostatků. Režim se chce zbavit symbolů spojených s érou Pražského jara. Blíží se závěr procesu, který svým vyvrcholením bude znamenat jakousi symbolickou tečku za nerealizovatelným snem o československém "demokratickém socialismu".
Lucie Štamfestová / ČR / 2018 / 5 min.
Hrdina protinacistického odboje Jan Kubiš se narodil do chudé rodiny krátce před první světovou válkou. Jeho dětství poznamenala smrt milované maminky. Instinkt mu od té doby velel chránit své blízké a nikdy v tom nepolevit. Po vypuknutí druhé světové války se proto přidal k československé zahraniční armádě a u legií strávil krásné časy v Anglii s nejlepším přítelem Josefem Gabčíkem. Právě s ním byl nakonec povolán k provedení atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v rámci operace Anthropoid. Krátký film ze série ČT:D Hvězdičky o osobnostech české historie dokumentuje jejich odvážný čin, který přispěl k poválečné obnově Československa.
Lucie Štamfestová / ČR / 2019 / 5 min.
K slavnému číhošťskému zázraku došlo třetí adventní neděli roku 1949. Během kázání místního faráře se podle očitých svědků několikrát pohnul kříž na oltáři. Josef Toufar, se kterým je událost spojována, chtěl být knězem už od dětství. Ke studiím se však dostal až ve 26 letech, po smrti obou rodičů, jimž do té doby pomáhal s hospodářstvím. Brzy po absolvování kněžského semináře se stal velmi oblíbeným kazatelem, což se znelíbilo představitelům komunistické moci. „Lidé ze strachu dokáží udělat ošklivé věci,“ nechal se slyšet Toufar, jehož Státní bezpečnost dovedla po číhošťském zázraku k smrti. Krátký film je součástí série ČT:D Hvězdičky o osobnostech české historie.
Lucie Štamfestová / ČR / 2018 / 5 min.
Jako právnička stála Milada Horáková vždy na straně pravdy a spravedlnosti. Nelitovala, když ji za účast na mírovém pochodu za první světové války vyhodili ze školy ani když ji za druhé světové války uvěznili za protinacistický odboj. Dobro druhých pro ni vždy bylo na prvním místě a její odvaha zastávat se pravdy a lásky se jí nakonec stala osudnou. Česká politička a bojovnice za práva žen se stala symbolem odporu proti totalitě. Film ze série ČT:D Hvězdičky o osobnostech české historie líčí dramatický závěr života Horákové, v němž ji komunisté během vykonstruovaných politických procesů odsoudili k trestu smrti.
Lucie Štamfestová / ČR / 2018 / 5 min.
Významná česká novinářka a překladatelka Milena Jesenská se narodila za Rakouska-Uherska do bohaté rodiny pražského zubaře. Svéhlavá dívka byla už od mládí citlivá k problémům chudých lidí, jejichž příběhy zachycovala v angažovaných novinových článcích. Jako překladatelka pracovala na díle svého slavného přítele Franze Kafky. Bezstarostné chvíle s milovanou dcerou Honzou ukončil až nástup komunismu a nacismu. Za kritické články a pomoc českým židům ji nacisté poslali do koncentračního tábora, kde zemřela. Příběh ženy, která vždy odvážně dělala to, co považovala za správné, zachycuje film ze série ČT:D Hvězdičky o osobnostech české historie.
Lucie Štamfestová / ČR / 2018 / 5 min.
„Člověk hodně vydrží, když má cíl,“ hlásal první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten první mu vetkli už jeho rodiče, kteří chtěli rodinu zachránit před bídou a poslali nadaného synka ve 14 letech samotného na studia. Sebevědomý student, který ctil pravdu nad ostatní hodnoty, se brzy dostal do vybrané vídeňské společnosti, kde potkal i svou budoucí manželku Charlottu. Manželé se po návratu z USA usídlili v Praze, odkud během první světové války pomáhali koordinovat akce, jež vyvrcholily vyhlášením samostatného československého státu v roce 1918. Krátký film je součástí série ČT:D Hvězdičky o osobnostech české historie.
Lucie Štamfestová / ČR / 2019 / 5 min
Pravda a láska nakonec vždy zvítězí nad lží a nenávistí. Samotný život prvního českého prezidenta Václava Havla toho byl důkazem. Krátký film ze série ČT:D o osobnostech české historie Hvězdičky líčí nejprve jeho idylické dospívání v láskyplné a osvícené rodině, kterému udělal přítrž komunistický převrat. Nemožnost studovat svedla Havla k divadlu a kavárenskému životu, kde se rodil tehdejší disent a kde potkal svou ženu Olgu. Po angažmá v iniciativě Charta 77 byl několikrát vězněn a jeho boj za spravedlnost a svobodu vyvrcholil v revolučním roce 1989, když se podílel na petici Několik vět a stal se jednou z předních tváří sametové revoluce.
Jaromír Polišenský / ČR / 2004 / 97 min.
Snímek je fiktivní rekonstrukcí pozadí tzv. číhošťského zázraku. Podle svědků se v prosinci 1949 během mše v kostele v malé vesničce Číhošti několikrát pohnul půlmetrový krucifix na oltáři. Šířící se zpráva o zázraku přitáhla pozornost StB. Číhošťský farář Josef Toufar byl zatčen, vystaven krutým výslechům a nucen k přiznání, že pomocí provázků a gumiček hýbal s křížem. Komunistické orgány mezitím nechaly dvěma mladými filmaři natočit na téma číhošťského zázraku propagandistický snímek, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a očernit ji v očích veřejnosti.
Josef Pazderka / ČR / 2011 / 39 min.
„Měl jsem za to, že bratrské Československo nechceme okupovat nebo ničit, že jen potřebuje pomoct,“ vzpomíná bývalý sovětský generál Pavel Kosenko, který velel vojenským jednotkám, jež v srpnu 1968 drancovaly samotné centrum Prahy. Slavná operace Dunaj, která se dle sovětské propagandy měla rychle a efektivně vypořádat s nastupující kontrarevolucí v komunistickém Československu, narazila na nečekaný odpor civilistů. Jaké informace měli a čemu věřili tehdejší čelní i řadoví představitelé zasahujících armád Varšavské smlouvy? Tušili, oč běží v pražském jaru, nebo smysl celé operace dodnes neproblematizují? Unikátní perspektivu „druhé strany“ přináší v televizním dokumentu vedle posledního sovětského prezidenta Michaila Gorbačova také sovětští novináři sledující události přímo v Praze nebo ruští disidenti. Konec pražského jara, který zasadil ránu i jejich nadějím na lidštější verzi socialismu, sledovali s hlubokou lítostí. Stud za brutální invazi přetavilo několik z nich v slavný symbolický protest na Rudém náměstí, za který si vysloužili tvrdé tresty.
Československý rozhlas / ČR / 2015 / 3 min.
Víte, jak probíhalo Pražské jaro a srpnová okupace v roce 1968 ve vaší obci? A co se dělo dál?
Podívejte se na krátký sestřih rozhlasového vysílání a fotografií ze srpna 1968. Autentické dobové fotografie, které ukazují situaci v ulicích, jsou doprovázeny prohlášením sovětské agentury TASS. To kontrastuje s anketou redaktory Slávy Volného, který v prvních dnech okupace vyrazil do pražských ulic, aby se ptal na názory lidí na okupaci.
Karel Strachota, Adam Brothánek, Filip Míšek / ČR / 2014 / 5 min.
Víte, jak probíhala sametová revoluce právě ve vašem městě? V roce 2014 jsme u příležitosti 25. výročí sametové revoluce připravili speciální projekt Naše revoluce. Ponořte se se svými žáky do listopadových událostí roku 1989 a vyprávějte svůj vlastní revoluční příběh!
Na úvod projektu doporučujeme žákům promítnout sestřih Naše revoluce, ve kterém uvidí nejdůležitější události roku 1989 - Palachův týden, srpnové výročí okupace, listopadové události, zvolení Václava Havla prezidentem...
Pavel Kosatík, Michal Kolář, Jaroslav Brabec / ČR / 2018 / 26 min.
Snímek se věnuje životu Jana Masaryka, syna „prezidenta osvoboditele“, diplomata a politika, a to od jeho dětství až po tragickou a dosud neobjasněnou smrt. Vznikl sestřihem dvoudílného dokumentu P. Kosatíka, M. Koláře a J. Brabce Jan Masaryk: Život a Jan Masaryk: Smrt. Zaměřuje se především na poválečné období, kdy započal komunistický převrat, završený 25. únorem 1948. Masaryk působil po válce v Gottwaldově vládě jako ministr zahraničních věcí. Proč zůstal na své pozici navzdory posilující moci komunistů? Proč nepodal demisi stejně jako ostatní demokratičtí členové vlády? Ve snímku zaznívají citace z rozhovorů s ním a výpovědi historiků či jeho současníků, kteří se na tuto otázku snaží najít odpověď.
Olga Sommerová / ČR / 2014 / 90 min.
Zpěvačka, signatářka a mluvčí Charty 77 Marta Kubišová setrvala se ctí dvacet let v odporu proti komunistickému režimu. Když jí bylo dvacet sedm let, byla ve svém strmém profesním vzletu sestřelena ruskými okupačními tanky, které obsadily Československo. Důvodem byla pravděpodobně zpěvaččina píseň Modlitba pro Martu, která se stala protestsongem okupované země. Marta, trojnásobná Zlatá slavice z let 1966, 1968 a 1969 a sex symbol tehdejší doby, se živila lepením pytlíků. Stres vyvolaný dramatickou změnou života a normalizační beznadějí vyústil ve zpěvaččinu osobní tragédii. Svůj osud zpěvačka nesla bez reptání, přestože se stala terčem výslechů a šikanování ze strany Státní bezpečnosti. V roce 1989 zažila Marta během sametové revoluce comeback, který by jí mohla závidět leckterá světová hvězda. Její Modlitbě naslouchalo plné Václavské náměstí, stala se jedním ze symbolů odporu proti komunistickému totalitnímu režimu. Film mapuje zpěvaččinu první i druhou pěveckou kariéru, odkrývá mnohé z dramatického osobního života a zároveň mapuje historii Československa v druhé polovině 20. století.
Viktor Portel / ČR / 2017 / 26 min.
Skoro třicet let bojoval rolník Jan Sedláček za to, aby mohl soukromě hospodařit. Minulý režim mu ale v rámci kolektivizace nakonec jeho prosperující pole na Valašsku zabral a přidělil místo něj jiné – vzdálené a neúrodné. Po letech výhrůžek a existenční nejistoty se rolník v roce 1976 podvolil a vstoupil do JZD. V roce 1983 pak státní policie odhalila na Sedláčkově hospodářství překladiště náboženské literatury a „prasklo“ i jeho obratné šíření Charty 77, kterou s dcerou přepisovali na stroji a šířili po valašských kopcích. Neslavnou etapu minulé politické éry ilustruje cyklus Příběhy 20. století vedle Sedláčkova poutavého vyprávění také propagandistickými záběry z dobových filmů a rozhovory z reportážního dokumentu Nezorané meze Jana Špáty, který vznikl v době Pražského jara.
Laurence Rees / Velká Británie / 1992 / 51 min.
Film představuje postavu nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelse. Dobové záběry zachycují počátek jeho politické kariéry, nástup k moci a snahu ovládnout německý film. Snímek s využitím unikátních archivních materiálů a vzpomínek pamětníků – včetně jeho tehdejších spolupracovníků nebo milenky Lídy Baarové – rekonstruuje Goebbelsovy postupy, ukazuje jeho obdiv k tehdejší hollywoodské produkci, ale i soukromý život. Nabízí detailní analýzu technik, které „mistr propagandy“ při vytváření propagandistických snímků využíval, a zachycuje vývoj nacistické filmografie reflektující situaci, v níž se válčící Německo zrovna nacházelo. Sledujeme tak ukázky z filmových estrád z předválečné doby, antisemitských historických dramat z první poloviny čtyřicátých let nebo z komedie Dobrodružství barona Prášila, na kterou stáli obyvatelé bombardovaných německých měst před biografy dlouhé fronty, aby na chvíli zapomněli na tíživou realitu, která je s blížícím se koncem války obklopovala.
Helena Třeštíková / ČR / 2003 / 56 min.
František Peřina, Jan Wiener a František Fajtl patřili mezi řadu českých letců, kterým se po nacistické okupaci Československa podařilo odjet do Anglie, kde ve službách Britského královského letectva bojovali proti nacistům. Po skončení druhé světové války se do vlasti vrátili jako hrdinové. S nástupem komunistů k moci se ale z národních hrdinů bojujících v Anglii stali na základě vykonstruovaných procesů a nesmyslných obvinění vlastizrádci. Dokument Heleny Třeštíkové vzdává s využitím archivních záběrů a vzpomínek našich letců a jejich manželek hold jejich hrdinství a připomíná, jakým způsobem se jim odvděčil komunistický režim.
Olga Špátová / Česká republika / 2012 / 80 min.
Hrdinové dokumentárního filmu Olgy Špátové patří k první dospělé generaci, která se po pádu komunismu utvářela ve svobodné české společnosti. Mladé lidi zamýšlející se nad zdánlivě banální otázkou 'Jaké je tvoje největší přání?' natáčela režisérka ve školách, věznicích, na demonstracích, ve městě i na venkově. Svá srdce jí otevírají lidé z okraje společnosti i ambiciózní profesionálové, lidé zamilovaní nebo věřící. Kaleidoskopem příběhů, ve kterém nechybí okamžiky zrození ani umírání, prochází studenti z iniciativy Inventura demokracie, dvacetiletá vězenkyně Michaela odsouzená za vraždu, rodina Červeňákových z romské osady, těhotná kominice Martina, světově uznávaný dirigent Jakub Hrůša nebo zpěvačka Aneta Langerová. Životní hodnoty současníků jsou ve filmu porovnávány s hodnotami předlistopadových generací, které jsou tu přítomny v záběrech ze stejnojmenných dokumentů režisérčina otce, klasika českého dokumentu Jana Špáty z let 1964 a 1989. Ojedinělý dokumentaristický počin je vzkazem o naději a nadčasových kvalitách života.
Jan Špáta / ČR / 1989, 2019 / 30 min.
Jaká měli největší přání mladí lidé v Československu v roce 1989? A co jim v té době nejvíce vadilo? Sestřih dokumentu Jana Špáty nás při hledání odpovědí zavede mezi metalové nadšence, punkáče, fotbalové fanoušky, folkaře, trampy, maturanty či čerstvě odvedené brance, které čekají dva povinné roky na vojně. Z pestré škály nejrůznějších názorů vysvítá, jak důležité byly pro většinu z nich hodnoty, jako je láska a pravda. „Člověk nemůže říct pravdu, aniž by se bál, že mu to někdo omlátí o hlavu.“ I takto popisují ve filmu mladí lidé stav společnosti v socialistickém Československu krátce před sametovou revolucí.
Jolana Matějková / ČR / 2011 / 26 min.
Františku Wiendlovi se v životě nesplnil jeden sen - aby byla zakázána komunistická strana. Právě totalitní režim se mu na počátku 50. let 20. století „odvděčil“ za dlouholetou protifašistickou činnost osmnáctiletým trestem vězení. V klatovském monstrprocesu byl spolu s dalšími odbojáři odsouzen za poválečné převádění lidí přes hranice. Za to, že pomohl třem desítkám lidí na svobodu, skončil sám v pracovním táboře v Jáchymově. Válečný hrdina byl označen za zrádce národa a imperialistického agenta. Emotivní vyprávění, ke kterému přispívá ve filmu i Wiendlův syn, historik Jan Wiendl, se dotýká i doby po propuštění z komunistického lágru, kdy byl soustavně sledován a v dobách komunistického režimu čelil životu s nálepkou politického mukla.
Alena Hynková / ČR / 2006 / 26 min.
Dokumentární film ze série ČT Neznámí hrdinové líčí dramatický osud politické vězenkyně Dagmar Šimkové. Její idylické dětství ukončila smrt tatínka ve druhé světové válce a popřevratová konfiskace rodinné vily v Písku. Kvůli „buržoaznímu” původu musela nadaná dívka ukončit studia, nezabránilo jí to však v odvážné kampani, kterou vedla proti nenáviděným komunistům. Bylo jí 23, když ji StB zatkla a soud ji následně poslal na 15 let za mříže. Děsivé pasáže z Šimkové knihy Byly jsme tam taky o pobytu v komunistickém vězení v 50. a 60. letech minulého století ve filmu předčítá mimo jiné Irena Vlachová-Šimonová. Kamarádka a spoluvězenkyně podává svědectví o hrdé ženě, která si i v nelidských podmínkách dokázala zachovat důstojnost a vybudovat respekt bachařů. „Nikdy jsem ji neviděla plakat,“ uzavírá vyprávění o hrdince, kterou nezlomily ani komunistické lágry a která po sovětské okupaci dokázala začít nový život v daleké Austrálii.
Pavel Křemen / ČR / 2011 / 43 min.
Dokument Pavla Křemena pátrá po motivech, které za minulého režimu vedly lidi ke spolupráci se Státní bezpečností (StB). Někdo se bál o rodinu či kariéru, pro dalšího představovalo být agentem svého druhu dobrodružství. Ve filmu otevřeně vypovídají jak bývalí spolupracovníci StB, tak samotní důstojníci komunistické tajné policie. Každý se ke své minulosti staví po svém – jedni alibisticky prohlašují, že vědomě „nikomu neublížili“, druzí dodnes zpytují svědomí. Dokument působivě ilustruje, jak rafinovanými způsoby korumpoval komunismus lidské charaktery.
Radek Beran / ČR / 2013 / 42 min.
Snímek Normalizační loutka se na dobu normalizace dívá dětskýma očima. Přibližuje svět školy, betonových hřišť a pionýrských schůzek, svět, který trestá každé vybočení z řady. Hlavní postava filmu má k hrdinství daleko, a tak volby, které v průběhu života činí, nejsou vlastně žádnými skutečnými volbami. Jako mnozí další i ona se stává šedou myší. Na dvou místech filmu má i divák možnost se zamyslet nad volbami hlavní postavy a rozhodnout o dalším pokračování příběhu. Snímek, inspirovaný skutečnými událostmi ze života autorů, vznikl ve spolupráci společnosti Člověk v tísni a divadelního souboru Buchty a loutky. Loutkové pasáže jsou proloženy mnoha archivními záběry.
Pavel Štingl / ČR / 2000 / 49 min.
Snímek Pavla Štingla je dokumentární pohádkou na motivy vzpomínkové knihy Evy Erbenové, v níž autor dynamicky střídá archivní záběry s barevně se proměňující stylizací i s jednoduchými animačními postupy. Daří se mu tak citlivou formou zachytit utrpení malé Evy, která jako dítě z židovské rodiny přežila hrůzy nacistického holocaustu.
Břetislav Rychlík / ČR / 1997 / 59 min.
Za 2. světové války vznikly v Protektorátu Čechy a Morava dva nacistické koncentrační tábory určené k likvidaci romské populace. Dokument přináší šokující svědectví o útrapách dvou žen, které přežily. Vypovídá také o znevážení památky mrtvých Romů komunistickým režimem.
Pavel Koutecký, Miroslav Janek / ČR / 2008 / 119 min.
Film s podtitulem Scény z prezidentské kuchyně nahlíží do zákulisí politických i soukromých dramat prezidentského období Václava Havla. Zachycuje jeho nervozitu při první volbě českého prezidenta či trápení při nácviku prezidentské děkovací řeči. Kamera ho sleduje při politických jednáních i ve chvílích, v jakých ho média běžně neprezentují, například když se dokázal rozčílit nad špatně ušitými košilemi. Snímek také rozluští několik dlouholetých záhad české politiky – jak se podařilo Václavu Klausovi proniknout do jazzového klubu a kdo posadil Jacquese Chiraca vedle první dámy. Stejně jako v Havlově životě hrají i ve snímku důležitou roli obě jeho manželky, Olga a Dagmar, objeví se zde jeho přátelé a spolupracovníci, světoví i čeští politici, ale například i členové skupiny Rolling Stones. Režisér Pavel Koutecký sledoval prvního českého prezidenta více než třináct let. Premiéry svého největšího filmového projektu se ale nedočkal. Po jeho tragické smrti na jaře 2006 se dokončení snímku ujal režisér Miroslav Janek.
Jiří Strach / ČR / 2014 / 82 min.
Píše se rok 1978 a inženýr Richard Tauš se vrací z podařeného večírku s nejlepším kamarádem, který právě přijel z Anglie. Doma ho čeká ucpaný odpad, manželka hrozící rozvodem a patnáctiletý syn s nečekanou novinou stran svého milostného života. Na podniku bytového hospodářství, kam Tauše nedávno přeložili z prestižního místa v podniku zahraničního obchodu, ho vítá nabroušený soudruh ředitel, dychtivá milenka a zvěsti o jeho hrdinském činu z předešlého večera. Když Richard zjistí, že v alkoholovém opojení podepsal Chartu 77, pochopí, proč jsou mu od rána v patách dva muži v pláštích. Film s hvězdným obsazením v čele s Ivanem Trojanem vykresluje tragikomický obrázek socialistického Československa prošpikovaného prospěchářskými vztahy a klientelismem. Absurdní komedie o každodenním hrdinství a o tom, že víc než zkažený zub nás potrápí černé svědomí.
Helena Třeštíková / ČR / 2004 / 28 min.
Pavel Tigrid, jeden z nejvýznamnějších českých emigrantů 20. století, zemřel v srpnu roku 2003. Poslední dny a měsíce života strávil mimo jiné rozhovory s filmařkou Helenou Třeštíkovou, která o něm a jeho životních osudech sestavila unikátní dokumentární film. Představuje Pavla Tigrida jako významného pozorovatele zásadních událostí, které provázely český národ v průběhu 20. století. Publicista je komentuje s ironií a moudrým nadhledem sobě vlastním.
Ivan Biel / ČR / 2010 / 57 min.
Odstranit vše a všechny, kteří by mohli ohrozit vládou nastolený totalitní režim v Československu – to byla běžná praxe komunistické strany po roce 1948. Hokejové národní mužstvo, které dvakrát získalo titul mistrů světa, takové nebezpečí představovalo. Hokejisté se tak v roce 1950 na mistrovství světa do Londýna už nepodívali. Po zásahu StB skončili ve vězení, před soudem, a nakonec v uranových dolech v Jáchymově. Nejvyšší z trestů zněl 15 let odnětí svobody. Mladíci, kteří sotva tušili, proč se ze dne na den ocitli na seznamu zrádců národa, tak na vlastní kůži pocítili, jak významnou roli hraje politika i ve sportu.
Amy Schatz / Spojené státy / 2018 / 19 min.
„Historii musíme znát, abychom ji pochopili a aby se v budoucnu už neopakovala,“ líčí desetiletý Elliott. Má rád vyprávění svého pradědečka o šťastném životě, který vedl před druhou světovou válkou v polském Sosnowiecu, ještě víc se však vyptává na období nacistické okupace. Naslouchá 90letému Jackovi, který vzpomíná na poslední setkání se svými rodiči v židovském ghettu, odkud ve svých 14 letech putoval do pracovních a vyhlazovacích táborů. Z poslední zastávky této strastiplné pouti, koncentračního tábora v Osvětimi, si odnesl doživotní památku v podobě čísla vytetovaného na předloktí. „Přežil toho tolik, je to hrdina mojí rodiny,“ říká pohnutě Elliott. Cítí, že pamětníků holokaustu každým dnem ubývá a že je potřeba naslouchat jejich velkým příběhům, aby neodešly s nimi. Působivý snímek oceňované režisérky Amy Schatzové doplňují historické archivy a skvělé animace.
Tato lekce obsahuje české titulky pro neslyšící.
Karel Strachota / ČR / 2018 / 8 min.
Obrazová esej sestavená z archivních filmových záběrů a novinových titulků přináší v minimalistické zkratce svědectví o tom, jakým způsobem přišli občané Československa na několik desítek let o demokracii. Připomíná, že „Vítězný únor“, tedy 25. únor 1948, byl vyvrcholením několikaletého procesu. Mnozí z aktérů tehdejšího zápasu o demokracii selhali, a slavit tak mohli komunisté, kteří měli jasný cíl a při jeho naplňování se nezdráhali využít jakékoliv prostředky. To vše v režii Stalinova Sovětského svazu. Gottwaldova slova „právě se vracím z Hradu, pan prezident všechny mé návrhy přijal,“ znamenala pro Československo začátek dlouhých čtyřiceti let nesvobody. Závěr filmu nabízí nepřímo vyřčenou otázku, zda je odkaz tehdejších událostí aktuální i dnes.
Archiv České televize / Rusko / 1987 / 5 min.
Původně pestrá podoba oslav Svátku práce se po únoru 1948 zásadním způsobem proměnila. Prvomájové průvody získaly v letech 1948–1989 podobu zvláštního pseudonáboženského rituálu, během něhož představitelé moci blahosklonně kynuli z tribun svým poddaným, kteří jim kolektivně provolávali slávu. Oficiálním cílem byla demonstrace síly vládnoucího režimu a jeho údajné jednoty s lidem. Ve skutečnosti se až na jedinou výjimku – v květnu 1968 – nikdy nejednalo o spontánní masové akce. Průvody byly centrálně organizované a účast pro žáky, studenty i pracující povinná.
Reportáž Československé televize z oslav 1. máje v Praze na Letenské pláni.
Archiv České televize / Rusko / 1975 / 3 min.
Českoslovenští komunisté mohli začít prosazovat socialistický realismus jako závaznou platformu nejen pro literaturu, ale i pro výtvarné umění a další umělecké obory po úplném uchopení moci v únoru 1948. Pak to šlo ovšem velmi rychle. Už v dubnu 1948 se konal Sjezd národní kultury, na němž si vzali hlavní slovo straničtí ideologové Václav Kopecký, Zdeněk Nejedlý a Ladislav Štoll. Byl založen Svaz československých spisovatelů, který do svých řad pozval jen autory ochotné ke kolaboraci. Na prvním spisovatelském sjezdu, konaném na jaře 1949, dal Zdeněk Nejedlý jasně najevo, že pro takzvané čisté umění není u nás místo, že jeho zastánci stojí na druhé straně barikády.
Báseň Josefa Kainara v podání Alfréda Strejčka, pořad Nedělní chvilka poezie. (1975)
Archiv České televize / Rusko / 1985 / 2 min.
Po Vítězném únoru 1948 začal komunistický aparát řídit kulturní politiku podle sovětského vzoru. Ideologickým mustrem se stala kulturní doktrína, kterou sepsal Stalinův přítel a spolupracovník Andrej Ždanov, odpůrce moderního umění a hlasatel dogmat socialistického realismu. Základní teze tzv. ždanovštiny zněla: „realistickými prostředky“ hlásat jedině správné politické hodnoty a napomáhat tak straně v jejím politickém boji.
Záznam vystoupení Michala Davida se skupinou Kroky v pořadu Abeceda D plus R.
Jiří Sequens / Rusko / 1975 / 62 min.
Televize začala v Československu vysílat 1. května 1953. Zpočátku šlo o pokusný provoz – jen tři večerní hodiny ve třech dnech v týdnu. Za pravidelné bylo vysílání prohlášeno 25. února 1954, neboť komunisté zaváděli „novinky“ skoro vždy slavnostně, při příležitosti nějakého režimního výročí, v tomto případě převratu v roce 1948.
Epizoda propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana s podtitulem Rok 1953.
Píše se rok 1953 a mladý nadporučík Zeman přijíždí do kraje svého rodiště vyšetřovat sérii požárů. V těžké poválečné době 50. let, kdy se na jedné straně obnovovalo pracovitýma rukama válkou zničené hospodářství a na straně druhé gradoval ostrý třídní boj, se kriminalista ve vesnici potkává s kamarádem Karlem Mutlem (P. Oliva), který vede místní partaj...
Archiv České televize / Rusko / 1977 / 6 min.
Hlavním propagandistickým deníkem bylo v Československu Rudé právo. Během komunistické éry dostaly tyto stranické noviny KSČ tři režimní vyznamenání (Řád Klementa Gottwalda, Řád republiky a Ř ád Vítězného února), jejichž znaky se skvěly na titulní straně nad názvem listu, spolu s heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Výročí prvního vydání Rudého práva – 21. září 1920 – se oficiálně slavilo jako Den tisku, rozhlasu a televize.
Sestřih reportáže ze setkání umělců v Národním divadle (28. ledna 1977) a Divadle hudby (4. února 1977). Na shromáždění přečetla herečka Jiřina Švorcová a Karel Gott provolání československých výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu. (1977)
Krátký film / Rusko / 1961 / 11 min.
Zestátnění československé kinematografie se připravovalo již v období nacistické okupace – a příslušný výnos ze srpna 1945 patří k prvním poválečným rozhodnutím prezidenta Edvarda Beneše. Zrušením soukromého kapitálu ve filmovém podnikání měla být zajištěna výroba snímků, které sice mohly být prodělečné, avšak jejich hodnota měla finanční ztrátu vyvážit. V prohlášení Ideový program československého filmu, které v roce 1945 koncipoval Filmový výbor pro chystané zestátnění kinematografie, se výslovně uvádí: „I když hospodářská stránka filmové tvorby nesmí být ani v budoucnu bagatelizována, musí být napříště film hodnocen především podle svého kulturního a společenského působení, ne měřítkem finančního výtěžku.“
Propagandistický film Nové huti Klementa Gottwalda o stavbě nové ocelárny, natočený u příležitosti desátého výročí tohoto podniku. Vlastníkem archiválie je ČR - Zemský archiv v Opavě a pochází z fondu "NHKG, n.p. Ostrava-Kunčice".
Archiv České televize / Rusko / 1986 / 2 min.
Každá analýza propagandy se logicky soustředí na texty, například na obsah učebnic. Ale v případě škol je neméně důležité – možná důležitější – celkové formování. Komplexní hodnocení žáka například vycházelo ze základních premis, že režim se všechno dozví, že je výhodnější být vůči němu konformní, že děti nesou odpovědnost za své rodiče nebo že vysokoškolské studium je vzácné zboží na příděl.
Ukázka ze vzdělávacího cyklu Československé televize Co o nich víme. (1986)
Archiv České televize / Rusko / 1954 / 1 min.
Ulice běžného českého města vypadala před rokem 1989 – a především za normalizace, kdy už zemi desítky let „spravovala“ Komunistická strana Československa – zcela jinak než dnes: žádná barevnost fasád, soupeřící billboardy a rozzářené vývěsní štíty, ale zpravidla otřískané neopravené zašedlé baráky a v nich obchody s unifikovanými nápisy, výzdobou i zbožím. Státně-stranická komunistická ideologie byla všudypřítomná, nemělo být před ní úniku – a taky nebylo. Instituce, podniky i fabriky zdobily rudé hvězdy, srpy a kladiva, na zdech i věčných lešeních visely či povlávaly transparenty identického vzezření: šarlatové či karmínové pozadí, na něm žlutě vyvedené nápisy: „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ – „Buduj socialismus – posílíš mír!“ – „Proletáři všech zemí, spojte se!“ – „Leninskou cestou k dalšímu rozvoji naší socialistické vlasti“.
Reportáž ze stavby pomníku v Praze na Letné. Ukázka z Československého filmového týdeníku použita z pořadu Odnes´to všechno čas? (1968)
Milan Maryška / ČR / 1998 / 76 min.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 definitivně končí Pražské jaro. Tři sta tisíc vojáků "spřátelených zemí" s podporou 6300 tanků a 800 letadel překračuje naše hranice a v krátké době obsazuje celé území Československa. Tvůrci dokumentu doplnili archivní záběry o názory dosud žijících představitelů hlavních rolí tehdejšího dramatu, ať už je to jeden z údajných autorů "zvacího dopisu" Vasil Biľak či ruští generálové, kteří jsou dodnes přesvědčeni o užitečnosti zásahu a o tom, že kdyby naši zemi neobsadili oni, udělala by to vojska NATO.
Viktor Portel / ČR / 2019 / 27 min.
Manželé Chnápkovi měli za sebou coby chartisti složitá léta v disentu plná šikany a perzekucí ze strany státu a těsně před 17. listopadem 1989 se smiřovali s možností života v exilu. Soud totiž právě tehdy rozhodl o združstevnění jejich mlýna v obci Osvračín na Domažlicku. Už podruhé tak během jediné dekády přišli o svůj domov. Úřady jim už na začátku osmdesátých let vyvlastnili statek v Nové Vísce, kde se jim dařilo žít v relativní svobodě. Za koncerty zakázaných kapel se sem sjížděly až stovky lidí a vznikal tu undergroundový časopis Vokno. Úřadům byl ostrůvek volnosti trnem v oku a Chnápkovým se za jejich svobodomyslné aktivity mstil. Ani návrat k demokracii neznamenal prosazení právního státu a konec problémů s institucemi. Jak ukazuje film, komunistický režim nestál jen na absurdních zákonech nebo ideologii, ale přežívá v činech jednotlivců, kteří doposud sedí na rozhodujících místech úřadů včetně soudů a místních samospráv.
Ján Novák / ČR / 2005 / 13 min.
Platnost československých pasů zrušila vládnoucí garnitura v roce 1948. Mnoho lidí však přesto neztratilo odvahu odejít za politickou svobodou. Do roku 1951 jich bylo téměř dvanáct tisíc. Komunistická strana Československa tak byla nucena vymýšlet další opatření, jak jejich útěky zastavit. S „originálním“ nápadem tehdy přišel vyšetřovatel a velitel věznice v Uherském Hradišti Ludvík Hlavačka, proslulý tím, že tamní vězně mučil elektrickými šoky. Na jeho návrh začalo šestnáct tisíc pohraničníků amatérsky obhánět hranice elektrickými dráty s vysokonapěťovými transformátory, které se tak staly „oponou smrti“. Uprchlíci, ale i někteří pohraničníci na ní nalezli smrt v podobě elektrického výboje o síle až 6000 voltů. Česko-bavorská hranice byla navíc posílena zaminováním polí, kde umíraly další desítky lidí. To vše se dělo pod hlavičkou komunistické vlády, jež Ludvíka Hlavačku vyznamenala povýšením do funkce podplukovníka a jmenováním prvním velitelem pohraniční stráže. „Opona smrti“ byla odstraněna až v roce 1965 po protestech ze zahraničí. Jako poslední na ní zemřel sotva sedmnáctiletý mladík. Její strůjce, podplukovník Ludvík Hlavačka, zemřel, aniž byl jakkoli potrestán.
Ján Novák / Česká republika / 2006 / 14 min.
Československá železná opona za sebou zanechala za dobu své 41leté existence téměř pět stovek obětí z řad civilistů, kteří se přes ni snažili uprchnout z totalitní země za svobodou. Rok 1968 byl v její historii ale v řadě ohledů výjimečný. Politická situace ovlivněná pražským jarem zapříčinila její nebývalé otevření a jen od srpnové invaze do konce roku 1969 toho využilo přes 65 000 lidí zklamaných z okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Byl mezi nimi i důstojník Josef Morávek, který hranici bez problémů přejel na mopedu. Kdo v té době ale neměl pas, musel volit komplikovanější cestu. Jako např. Milan Horáček, který se svým přítelem za dramatických okolností překročil hranici do Rakouska, aby se později stal poslancem Evropského parlamentu.
Jan Mudra / ČR / 1990 / 55 min.
"Svůj trest nesu odevzdaně. Před soudem svého svědomí jsem obstála," napsala Milada Horáková v posledním dopise, který dokončila hodinu a půl před popravou. Ta následovala po komunisty vykonstruovaném procesu. A to i přes dopisy z celého světa žádající milost (mimo jiné od Alberta Einsteina), které prezident Gottwald denně dostával. Kdo byla Milada Horáková? Tuto otázku se pokusili zodpovědět tvůrci filmu. Pátrali přitom v archivech a ve vzpomínkách pamětníků, včetně dcery a sestry Milady Horákové.
Olga Sommerová / ČR / 2008 / 57 min.
Dokument přibližuje osudy šesti židovských pamětnic, které oživují zasuté vzpomínky na holocaust a druhou světovou válku. Ve svých příbězích nás zavádějí do Terezína, Osvětimi a Belzecu a vzpomínají také na partyzány a odboj, do něhož se aktivně zapojily. Každá z žen se svěřuje nejen se svým vlastním „návodem“ na přežití nacistického režimu, ale zamýšlí se i nad vlastním chováním ve chvílích, kdy byla vystavena krajní životní situaci.
Jaromír Polišenský / ČR / 2006 / 90 min.
Film je inspirován provokační akcí Státní bezpečnosti, která v padesátých letech záměrně mystifikovala ty, kdo chtěli ilegálně odejít do ciziny. V rámci tzv. akce Kameny je spolupracovníci StB převáděli přes falešnou státní hranici do „západní“ zóny, kde od nich fiktivní Američané získávali důležité informace. Poté byli zatčeni a uvězněni. Hlavní hrdina filmu, klavírista Pavel, je při jedné takové akci zadržen. Aby ochránil svou ženu, která zůstala v Čechách, stává se součástí celého komplotu.
Marcel Petrov / ČR / 2009 / 14 min.
Rádio Svobodná Evropa (RFE) bylo od počátku svého působení v roce 1951 trnem v oku československé Státní bezpečnosti. O tom, jak by se dalo proniknout do jejích redakčních řad, se dokonce vyučovalo na tehdejších komunistických vysokých školách. Podařilo se to agentu-celebritě Pavlu Minaříkovi, který v mnichovské centrále RFE působil v letech 1969 až 1976 a v rámci propracované akce Alfa například připravoval únosy tehdejších redaktorů. Krátký dokumentární film z cyklu Tajné akce StB působivě rekapituluje jednu z nechvalných kapitol činnosti komunistické tajné policie.
Petra Všelichová / ČR / 2009 / 13 min.
Na konci 40. let se režim rozhodl hledat zrádce ve vlastních řadách. Tak se zrodila tajná akce StB a vojenského obranného zpravodajství – pojmenovaná podle vysavače – Lux. Ústřední postavou filmu je Bedřich Reicin, iniciátor a vykonavatel této akce. Úkolem jeho týmu bylo připravit falešné důkazy a ve vykonstruovaných procesech „usvědčit“ z velezrady a z dalších zločinů nepohodlné důstojníky Československé armády, kteří nebyli ochotni spolupracovat s komunisty. Reicin přivedl do vězení nebo na popraviště tři tisíce nevinných lidí. Zatčení probíhala beze svědků. Rudolf Macek, jenž byl Reicinovým přičiněním odsouzen na dvaadvacet let, ve filmu připomíná, že se většinou jednalo o důstojníky, kteří byli ostatním vojákům pro svou odvahu, čest a statečnost vzorem. Reicina nakonec čekal stejný konec jako jeho oběti. Ministr národní obrany Alexej Čepička ho nechal zlikvidovat ve vykonstruovaném monstrprocesu s Rudolfem Slánským.
Ján Novák / Česká republika / 2008 / 14 min.
V noci ze 13. na 14. dubna 1950 uskutečnila komunistická Státní bezpečnost první plánovanou etapu tzv. Akce K, při které bylo obsazeno 75 klášterů. Likvidace katolické církve komunistickým režimem pokračovala brzy druhou etapou a během tří týdnů bylo v celém Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2 376 řeholníků. V komunistickém režimu, kde měli všichni věřit v jedinou ideu, nabízela církev variantu, což se stalo hlavním důvodem pro její likvidaci. Pamětník Antonín Huvar ve filmu vzpomíná, jak brutálně komunisté s řeholníky zacházeli. Výsledkem Akce K ylo nejen zničení životů tisíců řeholníků, kteří byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech k dlouholetým trestům a stali se z nich političtí vězni, ale i odstartování trvalé devastace církevních památek. Průvodce filmem Ondřej Vetchý v závěru připomíná, že dodnes nebyl nikdo z aktérů Akce K trestně stíhán.
Robert Sedláček / ČR / 1999 / 101 min.
Jádrem dokumentu jsou události mezi 17. listopadem a koncem roku 1989 z pohledu hlavních aktérů "sametové revoluce". Autoři dokumentu, kteří v průběhu práce provedli rešerše více než 250 hodin archivních audiovizuálních materiálů, říkají: "Náš film se nechce zaobírat historickými kuriozitami, jako jsou krátké kalhoty nově zvoleného prezidenta. Klademe si za cíl zaujmout komplexním analytickým pohledem ve stylu velkých dokumentů BBC, ve kterém by se měl snoubit náš subjektivní (dokumentaristický) pohled s objektivními poznatky historiografie a dalších věd, které se tímto tématem zabývají."
Věra Chytilová / ČR / 1990 / 60 min.
Dokument režisérky Věry Chytilové přibližuje život filozofa, politika a prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Bohatý archivní materiál nám přibližuje Masarykův intenzivní politický život ale chvíle klidu v nejužším rodinném kruhu.
Jana Chytilová / Česká republika / 2001 / 74 min.
Vyjadřovat svobodně své pocity a životní postoje prostřednictvím hudby – to byl původně jediný cíl undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Po monstrprocesu s „Plastiky“ a uvěznění několika jejich členů se ale začala formovat občanská iniciativa Charta 77 a Plastici se tak spíše než jako talentovaní hudebníci etablovali jako stabilní základna vystupující proti nesvobodě a zlovůli vládnoucí garnitury. Kapela odmítala cenzurní zásahy a hrála tam, kde to bylo možné. Její příznivci za ní jezdili do venkovských stodol a riskovali teror ze strany StB. Koncerty končily téměř pravidelně zatýkáním, brutálními výslechy a uvězněním muzikantů či jejich posluchačů. Dokument nabízí rozhovory s několika členy Plastiků. Jejich výpovědi skládají dohromady obraz zásahů totalitní moci do veřejného života a kulturního světa, v němž se paradoxně utvářely nezdolné zárodky občanského vzdoru. Snímek doplňují svědectví těch, kteří Plastikům pomáhali a kteří se řadili mezi jejich fanoušky: Václava Havla, Dany Němcové a dalších.
Milan Peer / Česká republika / 1969 / 11 min.
Po smrti Jana Palacha v lednu 1969 složil Bohdan Mikolášek píseň Ticho, která odrážela pocity a nálady lidí v tehdejším Československu. Milan Peer píseň doprovodil silně emotivními záběry z Palachova pohřbu. Umírající mladík ležící na popáleninovém oddělení, matka tiše plačící nad jeho hrobem, statisíce lidí, kteří v němé bolesti pokládají květiny a věnce k jeho rakvi. „Ticho a lidé proudí ulicí,” zpívá Mikolášek ve své písni, „živý člověk zemřel, aby mrtví zůstali žít.” Slovo „ticho” získalo nový význam v následujících dvaceti letech, kdy se o Palachovi mluvilo jen potichu a šeptem.
Ewa Stankiewicz, Anna Ferens / Polsko / 2008 / 108 min.
Bronek, Leszek a Staszek jsou nejlepší přátelé. Je druhá polovina 70. let a charismatická trojice mladíků, vyhlášených svou nekonformitou a ostrým jazykem, spřádá plány na literární budoucnost na Jagellonské univerzitě v Krakově. Po jednom z bytových setkání studentské skupiny je však všechno jinak. Výslechy tajné policie, anonymní dopisy a Staszkova záhadná smrt otočí životy všech kolem mladých přátel naruby. Film polských režisérek stopuje s detektivní přesností události oněch několika květnových dnů roku 1977, které vyústily v založení Studentského výboru Solidarity. Až do míst nejvyšších rozplétá síť spolupracovníků komunistické tajné policie, která zárodky polské opozice těsně obemknula, a ukazuje na praktiky tehdejších agentů, jejichž výpovědi a odhalení před několika lety otřásly polskou veřejností. Tři kámoši jsou smutným důkazem, jak těžké je i 25 let po pádu totality dohnat viníky k odpovědnosti a jak hlubokou stopu zanechávají v lidech přečiny morální.
Karel Strachota / Česká republika / 2015, 2022 / 6 min.
Když v srpnu 1968 vtrhla sovětská vojska do Československa, byli jsme zoufalí, zděšení, a současně odhodlaní k odporu. O okupaci se rozhodlo v Moskvě a jejím hlavním smyslem byla snaha sovětského impéria udržet pod kontrolou zemi, u níž hrozilo, že se vydá vlastní svobodnou cestou. Přáli jsme si tehdy, aby nás svět neopustil. Napsali jsme stovky protestních hesel, v nichž se často opakovalo slovo „nezapomeneme“. Nezapomněli jsme? Současný ruský útok na Ukrajinu je krvavější, vychází ze stejné ruské imperiální strategie, je stejně protiprávní a ruská propaganda jej stejně lživě označuje za nezbytný čin, vedený ušlechtilými pohnutkami. „Přijmout pasivně roli, kterou nám vykážou jiní, znamenalo by morálně se zabít,“ říká v souvislosti s okupací Václav Havel v krátkém střihovém filmu Karla Strachoty. Emotivní snímek zachycuje vzdor vůči okupantům, v srpnu 1968 a následnou rezignaci celé společnosti. Závěr dokumentu přináší paralelu se situací na Krymu v roce 2014.
V roce 2022 byl dokument aktualizován sestřihem z ruské invaze na Ukrajinu.
Ján Novák / Česká republika / 2008 / 13 min.
Komunistická vláda se v Československu snažila vymýtit jakýkoli odpor i jeho budoucí zárodky. Od roku 1950 proto mimo jiné začaly vznikat vojenské útvary PTP, tedy Pomocné technické prapory. V jejich řadách stanuli ti, kdo si vysloužili klasifikaci „E – politicky nespolehliví občané“. Do roku 1953, kdy se útvary začaly rušit, v nich pracovalo přes padesát tisíc mužů. Jejich „provinění“ bylo různé – věřící, potomci „buržoazních“ rodin, „buřiči“ či trestanci, ti všichni obývali kasární domky plné štěnic. Téměř bez volných dnů pracovali dva až tři roky na stavbách, v dolech či v lesích a po těžké dřině je navíc večer čekalo politické školení. Vydělané peníze šly téměř beze zbytku do pokladny armády, tedy státu. Tyto vojenské tábory nucených prací tak měly dvojí účel – izolovaly případné nepřítele vládnoucí ideologie a zároveň je využívaly jako levnou pracovní sílu. Dokument vypráví příběh jednoho z „černých baronů“, jak byli příslušníci útvarů PTP označováni podle černých výložek. Student druhého ročníku teologické fakulty Vladimír Lopaťuk měl poměrně majetné rodiče díky jejich dřívějšímu podnikání s elektrotechnikou. To byly hned dva důvody, proč musel ze studií odejít do Komárna, kde v praporu PTP pracoval jako stavební dělník. Volba vysoké školy stejně jako majetek jeho rodiny tak navždy změnily Vladimírův život. Tvrdá škola, jíž se mu v trestných vojenských jednotkách dostalo, mu však jeho víru nevzala.
Petr Jančárek / Česká republika / 2009 / 57 min.
Probudit se jednoho rána po desetiletích nesvobody a zamířit s vlastními klíči na Pražský hrad – takový byl úděl prvního československého polistopadového prezidenta, do té doby dramatika, spisovatele a disidenta, Václava Havla. Své poradce si vybral z řad svých přátel. Jejich cílem bylo dovést zemi k prvním svobodným volbám a dosáhnout co nejrychlejšího odsunu sovětských vojsk z československého území. Dokument zachycuje týmové porady a nahlíží do zákulisí prezidentské kanceláře. Připomíná některé důležité politické události a společenské změny spojené s obnovováním a upevňováním demokracie uvnitř země a její prestiže ve světě. Kromě politických událostí se věnuje i osobním příběhům prezidenta a lidí z jeho okolí, kteří přinesli do uzavřeného prostředí Pražského hradu jistou neformálnost a otevřenost. Dynamický snímek doplňují černobílé fotografie přibližující historické chvíle, kdy Československo shodilo ze svých zad komunistickou vládnoucí garnituru a vypravilo se otevřenými dveřmi do Evropy.
Olga Sommerová / Česká republika / 2012 / 90 min.
Portrét bývalé sportovní šampionky, která se v období pražského jara neváhala zapojit do obrodného hnutí a později za to zaplatila krutou daň, natočila režisérka Olga Sommerová. Československá gymnastka Věra Čáslavská posbírala na nejvyšších soutěžích neuvěřitelných sto čtyřicet medailí. V roce 1968 byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa a popularitu získala doma i v zahraničí. Kvůli svému podpisu pod kritickým manifestem Dva tisíce slov však dopadla z kariérních výšin tvrdě na zem a komunistickým režimem byla dlouhá léta perzekvována. Po roce 1989 pracovala jako poradkyně Václava Havla, ovšem pak ji stihla rodinná tragédie a ona se znovu stáhla do ústraní. Na prahu sedmdesátky se s elánem vrátila do veřejného života a právě v tomto období dokumentaristka Čáslavskou zachytila. Rozmlouvaly spolu na mnoha místech celého světa i v soukromí domova. Společně nechaly ožít dávné vzpomínky dokreslující jeden neobyčejný život na pozadí pohnutých dobových událostí. Vznikla tak upřímná zpověď výjimečné ženy, která prokázala i v těžkých chvílích mimořádnou odvahu.
Ivan Rajmont / Česká republika / 1990 / 57 min.
„My to s tebou myslíme dobře, máme tě moc rádi, jsi náš nejlepší přítel,“ opakují manželé Michal a Věra svému hostu Bedřichovi. Bývalý spisovatel, který se musel vzdát své profese a pracuje v pivovaru, přijal pozvání svých úspěšných přátel a před zraky diváků je nucen obdivovat starožitné i nejmodernější vybavení jejich čerstvě zrenovovaného bytu. Z obyčejné návštěvy se stává vernisáž, a především defilé po všech stránkách perfektního soužití manželů s receptem na dokonalý život. Spirála prázdných frází, dobře míněných rad a manipulací utahuje smyčku kolem krku tichého hosta, který přes urážky zůstává klidný a slušný. Televizní inscenace absurdní divadelní hry, kterou napsal Václav Havel v 70. letech v reakci na vznik nové společenské vrstvy snobských maloměšťáků v tehdejším Československu, působivě zachycuje střet autenticky lidského světa řídícího se duševními hodnotami s vyprázdněným světem materialismu beze smyslu.
Olga Sommerová / ČR / 2020 / 39 min.
„Umřel jen ten, kdo žil pro sebe.“ Citát, kterým uzavírá svůj dopis na rozloučenou Jan Zajíc. Student, který se jako ‚Pochodeň č. 2‘ veřejně upálil, aby podpořil požadavky Jana Palacha. Nejvyšší oběť a zejména její forma, kterou oba studenti chtěli vyburcovat český národ z letargie po sovětské vojenské okupaci v srpnu 1968, budí i po letech silné emoce. O méně známých okolnostech šokujících činů ve filmu Olgy Sommerové vypráví historici, spolužáci a v palčivých vzpomínkách i nejbližší příbuzní mladých hrdinů. Líčí Palachovu inspiraci vlnou sebeupalování budhistických mnichů ve Vietnamu z počátku 60. let 20. století a vzpomínají na něho jako na věčného rváče a milovníka veškerého života. Působivé dobové záběry ilustrují nadějeplnou atmosféru pražského jara a doslova hmatatelnou frustraci, která se národem rozprostřela po invazi a jejímž vyvrcholením byla právě Palachova sebevražda. Tak jako jeho vzor mistr Jan Hus i Jan Palach nade vše ctil pravdu a jeho vzdor zůstává aktuálním vzkazem o tom, jak vysokou cenu má svoboda a lidská důstojnost.
ČR / 1999 / 19 min.
Hlavním tématem filmu je odívání a móda v časech komunistické normalizace. Vzpomínky na červené trenýrky, „zvonáče“ neboli kalhoty do zvonu různých tvarů, často ušité z kalhot pro zedníky, či barvy na textil značky Duha připomínají dobu, kdy si mladí lidé, kteří toužili být odlišní alespoň v oblékání, museli fádní podobu socialistické módy vylepšit vlastní improvizací. Dobové záběry na unylé modely státních krejčovství opožděné vždy o několik let za přáními zákazníků kontrastují se vzpomínkami na papírové bundy či černé brýle à la Fitipaldi dovezené z Maďarska. Film je doprovázen písněmi zpívajícího právníka Iva Jahelky z 80. let, které výstižně a vtipně ironicky glosují tehdejší realitu, kdy muži s dlouhými vlasy bývali automaticky podezřelí z protistátní činnosti.
Andrea Prenghyová / ČR / 2000 / 19 min.
V padesátých letech byla naše města téměř bez aut a ulice byly především místem dětských her. Postupně se u nás začaly vyrábět automobily ve větším množství - koupit si ho však mohl jen zasloužilý a řádně angažovaný pracovník na speciální poukaz. Jezdilo se tedy veřejnou dopravou: oblíbené byly zejména otevřené tramvaje, do kterých se mohlo naskakovat během jízdy. V dobových záběrech se seznámíme také se slavnostním zahájením provozu pražského metra, na které byli komunisté náležitě pyšní. V polovině 70. let už byla města auty celkem zaplněná, většinou však jen několika málo typy zakoupenými po čekání v několikadenní frontě. Ve snaze odlišit svůj vůz od ostatních si je motoristé vylepšovali nejrůznějšími módními doplňky, kterých byla na rozdíl od náhradních dílů na pultech dostatek. Film končí záběry z 80. let, kdy byly v prvních autobazarech ojeté vozy dražší než nové a kdy byl majitel zahraničního vozu považován za podezřelého.
Martin Mareček / ČR / 1999 / 19 min.
Dokument mapuje svět dětství v komunistickém Československu 50. a 60. let minulého století. Ve vzpomínkách pamětníků ožívají nepříjemné dětské zážitky z uniformního a odlidštěného prostředí mateřské školy či školních cvičení civilní obrany v plynových maskách a následné noční děsy z vypuknutí atomové války. S využitím vzpomínek a dobových záběrů je zde také zpřítomněna doba, kdy děti ještě netrávily čas před televizí, ale společnými hrami se švihadlem a kdy v hračkářstvích bylo k dostání jen několik málo kusů hraček. Doba, kdy většina dětí hrdě nosila pionýrský šátek a jedním z dětských hrdinů byl zásluhou komunistické propagandy i jednonohý sovětský partyzán Meresjev.
Martin Mareček / ČR / 1999 / 19 min.
Druhý díl dokumentu mapujícího svět dětství v komunistickém Československu je zaměřen na 70. a 80. léta minulého století. Pamětníci vzpomínají na vytahané béžové punčocháče, které nosila většina dětí bez rozdílu pohlaví, na stavebnici Merkur, těžko dostupnou Rubikovu kostku nebo na celonoční stání ve frontě před obchodem s jízdními koly. Ukázky z instruktážních filmů a záznamy povinného nácviku chemických poplachů v plynových maskách a pláštěnkách připomínají všudypřítomnou obavu z jaderného útoku „imperialistických mocností“. Ve filmu nechybí ukázky ze spartakiády, ze soutěží v množství starého papíru odevzdaného do sběrných surovin či z povinného sledování televizních záběrů pohřbů sovětských generálních tajemníků. „Máme z té doby v sobě hodně tmy a ani si to možná neuvědomujeme,“ říká v závěru dokumentarista Pavel Koutecký.
Milan Peer / ČR / 1999 / 19 min.
Zdá se to neuvěřitelné, ale téměř každý druhý obyvatel České republiky žije v panelovém domě. Tvůrci snímku se rozhodli prozkoumat, jak se lidem ve specifických podmínkách panelových domů žilo. „Prvotní nadšení, že máme vlastní byt a jsme obklopeni samými mladými lidmi, z nás brzy vyprchalo. Byla tu špatná doprava, vše v okolí bylo rozkopané, nebyly tu obchody a dětem muselo stačit jedno malé pískoviště,“ vzpomíná jedna z pamětnic. Bezútěšný pohled na panelová sídliště podporoval i pocit podivné anonymity: kvůli slabým stěnách o sobě sousedé věděli téměř vše, aniž se vzájemně poznali. „Já myslím, že paneláky jako místo k přenocování jsou docela pohodlné, ale co dělají s duší jejich obyvatel, je druhá věc,“ říká na závěr jeden ze zástupců „panelákové generace“.
Kamila Vondrová / ČR / 2000 / 19 min.
Jednou z našich národních charakteristik je bezesporu masová záliba v chataření a chalupaření. Její kořeny souvisí s oblibou trampingu v dobách první republiky, naplno se však rozvinula až v době komunismu; zejména koncem 60. let, kdy byly postupně zrušeny pracovní soboty, a lidé mohli trávit na svých chatách celé víkendy. Úsměvné dobové záběry ukazují, jak se práce na zahrádce, natírání plotu a různé, někdy značně bizarní úpravy chat od jara do podzimu staly pravidelnými rituály. Stereotyp všedních dnů tak nahradil stereotyp víkendů. V 80. letech už měl chatu téměř každý, a tak se majitelé snažili je od ostatních odlišit jejich dalším vylepšováním. Například zavedením elektřiny a pořízením televize, čímž se ale vytratila specifická poetika večerů s kytarou u ohně. Pravidelný únik před realitou všedních dnů však vzal za své s blížícím se nedělním večerem a nutnou přípravou na další pracovní týden.
Jakub Sommer / ČR / 2000 / 19 min.
Tvůrci tohoto snímku se pokusili zjistit, jak v komunistickém Československu lidé trávili volný čas. Vzpomínky pražských pamětníků nejdříve zamíří na Matějskou pouť, odkud volně pokračují přes více méně povinnou účast v Pionýru až k fenoménu divadla Semafor, k jedné z mála chytrých zábav v nudné šedi socialismu. Pozvolné uvolňování poměrů v zemi umožnilo vznik prvních rockových kapel, a mladí lidé si tak mohli užít taneční zábavy. V 80. letech začala televize bavit děti pořady typu Studio Kamarád či Magion a jednou z nejrozšířenějších mánií se stalo sbírání drobných plastikových písmenek, nejčastěji tzv. „céček“. V té době lidé začali také mnohem více cestovat, v ideálním případě na mořské pobřeží spřátelené Jugoslávie. Tam však mohli pouze náležitě prověření jedinci loajální ke komunistickému režimu.
Andrea Prenghyová / ČR / 2000 / 19 min.
„Zpočátku jsme byli nadšení a na všelijaké brigády jsme chodili rádi. Brzy ale bylo naše nadšení zneužito a stala se z toho diktatura,“ vzpomíná v úvodu filmu jedna z pamětnic na „dobrovolně nedobrovolné“ víkendové pracovní brigády. Nesnadnou situaci měli za komunismu i vysokoškoláci, kteří po studiu trnuli, kam dostanou tzv. umístěnku. Na každého byl navíc už od školních let veden kádrový spis a o slušném zaměstnání, případně zaměstnaneckých výhodách, mohl snít jen ten, kdo se výrazně angažoval (pro budoucí kariéru bylo pochopitelně ideální členství v KSČ). Mezi žádané zaměstnanecké výhody patřila podniková rekreace u moře, nejčastěji v Bulharsku. S využitím úsměvných vzpomínek pamětníků film v závěru připomíná neutěšenou pracovní morálku v době komunismu (státní zaměstnanci většinou trávili na svých pracovištích čas vším možným, jen ne prací), absurdní plnění fiktivních závazků či existenci tzv. Brigád socialistické práce.
Kamila Vondrová / ČR / 2000 / 19 min.
Dokument popisuje možnosti, kterými se dalo vymanit z šedi socialistické každodennosti obemknuté neprostupnými státními hranicemi. Jednou z prvních možností byly tzv. Mezinárodní tábory míru, které vybraným členům pionýrských organizací umožňovaly navštívit své vrstevníky ve spřátelených zemích, např. v Albánii. Protože komunistický režim obyčejným lidem cesty do zahraničí neumožňoval, rozšířilo se v 60. a 70. letech na našem území kempování a tramping. V případě trampingu však museli být jeho účastníci připraveni na zvýšený zájem ze strany policie. Ani tyto překážky však řadě z nich nezabránily změnit o víkendu svou identitu a cele se oddat roli kovbojů či indiánů. Únik ze stereotypní nudy nesvobodného Československa řešili jiní stavbou hausbótů, autostopem a ti nejradikálnější pokusem o nelegální a životu nebezpečné překročení státních hranic směrem na západ.
Štěpán Kačírek / ČR / 1999 / 19 min.
Snímek začíná ukázkou komunistického propagandistického filmu o výhodách společného hospodaření, kterým se komunisté v 50. letech snažili přimět drobné rolníky a statkáře ke vstupu do JZD (Jednotných zemědělských družstev). Pravidelné návštěvy komunistických náborářů vzbuzovaly ve vesničanech strach. A oprávněný. Kdo se nehodlal podvolit, mohl skončit ve vězení. Ve filmu je však důraz kladen spíše na prožívání každodenního života na venkově v 70. a 80. letech minulého století. volný čas zde lidé trávili nejčastěji některou z forem organizované společenské zábavy (nedělní odpolední "čaje" s hudbou a tancem, myslivecké či hasičské zábavy atd.). Nejoblíbenějším koníčkem vesnických chlapců byly malé motocykly a fotbal. Z dobových záběrů a vzpomínek pamětníků vyplývá, jak omezené možnosti zábavy lidé na venkově měli.
David Vondráček / Česká republika / 2010 / 57 min.
Po skončení války byli ze severočeského Žatce vyhnáni čeští Němci včetně starousedlíků a členů smíšených rodin. Část z nich se v době tzv. divokého odsunu nedostala dále než do sousedních Postoloprt. Smrt zde nalezlo nejméně 763 civilních osob. Odsuny doprovázené hromadnými popravami, mučením a drancováním majetku prováděla československá armáda a národní gardy s podporou nové politické reprezentace. Podobné zločiny se děly i v dalších částech Československa, a jejich pachatelé nebyli nikdy potrestáni. Autor v tomto televizním dokumentu divákům přibližuje a formou rozhovorů s přímými účastníky rekonstruuje události temného období našich novodobých dějin.
Tomáš Kudrna / Česká republika / 2005 / 52 min.
V obci Květušín nedaleko Českého Krumlova vzniklo v 50. letech unikátní výchovné zařízení: pedagog Miroslav Dědič tu vytvořil školu pro děti z romských rodin. Díky jeho snaze motivované osobním zájmem pomoci chudým rodinám s péčí o děti se ke škole přidružil časem internát. Žáci zde zůstávali zprvu převážně dobrovolně, později ale nastoupilo násilné odtrhávání dětí od jejich rodin. Součástí „převýchovy“ bylo někdy i zatajování dopisů, které rodiče dětem posílali. Někdejší studenti tak vzpomínají na svůj pobyt s láskou i hořkostí. Dokument s respektem k citlivosti tématu přináší výpovědi absolventů školy i samotného autora kontroverzní výchovné metody.
Jan Hřebejk / ČR / 2010 / 39 min.
Filmové zpracování oceňovaného operního představení, jehož scénář vychází ze soudních spisu procesu s Miladou Horákovou. Prezentace prokurátorů s bezvýraznou tváří a v přestrojení za řezníky ilustruje krutý technicismus celého procesu v protikladu s emotivní lidskostí projevu Milady Horákové a její rodiny. Záznam z divadelního představení zároveň ojedinělým způsobem přibližuje život obžalované.
Olga Sommerová / Česká republika / 2002 / 23 min.
Během let 1949–1950 byla odstraněna polovina důstojnického sboru Československé armády. Tisíce vojáků byly uvězněny, několik desítek popraveno. Dokumentární snímek Olgy Sommerové přibližuje osudy plukovníka Luboše Hrušky a generálmajora Miroslava Káchy, kteří byli komunistickým režimem na dlouhá léta uvězněni. Oba byli vychováváni v masarykovském duchu a práce v armádě pro ně představovala přirozené vyústění jejich vlastenectví. Pro své pevné zásady a averzi k nastupujícímu totalitnímu režimu byli vládnoucí mocí odklizeni do těch nejtěžších žalářů. „Byla to univerzita života, rozhodně této zkušenosti nelituji,“ říká ve filmu Luboš Hruška, jemuž veškeré útrapy pomohla překonat objevená víra a který v invalidním důchodu vytvořil rozsáhlou meditativní zahradu s křížovou cestou koncipovanou jako památník obětem zla. „Když se jednou člověk otevřeně postaví proti zlu, udělá to i podruhé,“ říká Miroslav Kácha, kterému vojenská čest nedovolila nečinně přihlížet nespravedlnostem páchaným u nás ve jménu komunismu.
Olga Sommerová / Česká republika / 2001 / 22 min.
Ze společnosti, která dovolí, aby se ubližovalo ženám, se vytratila slušnost, je přesvědčena renomovaná česká dokumentaristka Olga Sommerová. Její snímek ukazuje na čtyřech osudech, jak brutálně zacházel komunistický režim s třídními nepřáteli z řad žen. Film začíná příběhem Edy Ottové, pocházející z dnes zcela zdevastovaného panství Zvěstov. V roce 1951 byla Eda Ottová zatčena a po tvrdých výsleších (první z nich trval čtyřicet hodin a měla při něm ručníkem zavázané oči) byla odsouzena na deset let. Dagmar Skálová, členka Sokola, která se spolu s manželem věnovala výchově mladých skautů, byla odsouzena na doživotí a ve vězení strávila šestnáct let. „U výslechu jsem nebrečela, ale styděla jsem se za ty chlapy, který se nestyděli týrat ženskou,“ říká k praktikám svých věznitelů po letech Dagmar Skálová. Růžena Krásná byla od mládí aktivní ve Straně národních socialistů. V roce 1949 byla zatčena. Během výslechů ji vyšetřovatelé všemožně mučili, mimo jiné jí vyrazili zuby a pálili ji cigaretou. Odsouzena byla na dvacet dva let. V pardubické věznici nakonec strávila osm let. Ludmila Šteflová byla za údajnou velezradu a protistátní činnost odsouzena na deset let. V dokumentech měla uvedeno, že je zločinec první kategorie a její návrat je nežádoucí. Podle toho se k ní ve věznicích chovali.
Olga Sommerová / Česká republika / 2010 / 22 min.
V 50. letech bylo násilně vystěhováno, často stovky kilometrů daleko od rodného domu, na pět tisíc sedláckých rodin. Měly se stát výstražným příkladem pro ostatní a jejich majetky základem pro vznikající JZD. Tito lidé se provinili tím, že jejich rody pracovaly na půdě celá staletí a po generace postupně přidávaly měřici k měřici, hektar k hektaru, až vytvořily velká hospodářství. Zkrátka byli úspěšní a měli majetek. Bohumil Loucký, syn sedláka z Jaroměřic nad Rokytnou, byl zatčen spolu s otcem: „Nikomu jsem neublížil, a jenom proto, že na mě táta nechal napsat dvanáct hektarů, aby to mohli ukrást, poslali mě na tři roky do jáchymovských dolů. A tatínkovi dali v jeho šedesáti letech šest roků na Borech.” Do jejich rodného domu mezitím nastěhovali deputátníky. Dům tak dlouho chátral, až ho zbourali. Dokument Olgy Sommerové odhaluje na základě výpovědí čtyř perzekuovaných sedláků zločinnost komunistického režimu a dospívá ke zjištění, že národ, který ničí selské rody, ztrácí svou tradici.
Olga Sommerová / Česká republika / 2010 / 58 min.
Komunistický režim se ihned po svém nástupu k moci snažil oslabit pozici katolické církve. Do vězení bylo odvlečeno přes deset tisíc řeholníků. Komunistická propaganda chtěla přesvědčit obyvatele Československa o vazbách české katolické církve se Západem. Jedním z důvodů byla skutečnost, že v roce 1948 katolická církev jako jediná instituce neuznala legitimitu komunistické vlády. Pro komunisty se tak stala nepřítelem číslo jedna. Na vykonstruované procesy a dlouhá léta věznění ve snímku vzpomínají duchovní Václav Vaško, Oto Mádr, Karel Otčenášek a řádová sestra Anna Magdaléna Schwarzová, kteří perzekuce vůči katolické církvi zažili na vlastní kůži.
Milan Maryška / Česká republika / 2000 / 60 min.
Druhý díl dokumentární tetralogie režiséra Milana Maryšky a scénáristy Jiřího Stránského je věnován všem politickým vězňům komunistického Československa. Počet obětí komunistického teroru v letech 1948 až1989 je děsivý. Popraveno bylo 241 politických vězňů, tisíce zemřely ve vězeních a lágrech, další desetitisíce v nich prožily dlouhá léta. Stejně hrůzná jako tato čísla jsou svědectví jednotlivých vězňů. „Každý den nás bili. Strach z toho bití byl horší než bití samo,“ říká Václav Kamarád. „Než přišel bachař odvést nás na výslech, museli jsme mít černou pásku přes oči. Při výslechu mě přivázali řetězem za nohu a bili a kopali. Strašně to bolelo,“ vzpomíná Hilda Čiháková. Mezi oběťmi, kterým se film věnuje, je i Milada Horáková a skupina Rudolfa Slánského. JUDr. Pavel Vítek, který spolupodepsal sedm rozsudků smrti, bez sebemenšího pocitu viny vysvětluje, jak fungovala komunistická justice: „Většina obviněných byla bitím a mučením tak zpracována, že před soudem vypovídali jak z gramofonové desky. Byla to éra strachu.“
Tereza Svěráková / ČR / 2006 / 15 min.
Akce Asanace měla na přelomu 70. a 80. let minulého století jediný cíl: vyhnat z tehdejšího Československa lidi nepohodlné režimu, zejména pak signatáře dokumentu Charta 77. Jednou z těch, kdo byli donuceni odejít, byla i Zina Freundová, aktivní disidentka a bývalá studentka filozofické fakulty. Několik let po podepsání manifestu ji čekalo zatčení a brzy po propuštění brutální napadení tajnou policií ve vlastním bytě. Po tomto incidentu se společně s manželem rozloučili s nejbližšími a odjeli do Velké Británie. V nové zemi se živili manuálními profesemi a těžce trpěli odloučením od domova. V prvním díle cyklu Ženy Charty ’77 z produkce České televize vzpomínají na osudové a emotivní chvíle kromě samotné Ziny Freundové i její blízcí přátelé a odpůrci komunistického režimu Jan Ruml a Petruška Šustrová.
Děkujeme vám všem, kteří prostřednictvím našeho portálu přinášíte do tříd důležitá a mnohdy opomíjená témata. Které lekce jsou mezi TOP10? Jaká témata jsou nejoblíbenější? A co dalšího chystáme? Přečtěte si vše o milionu přehrání v našem článku.
