Ztráta paměti – Žalář je čest, ne ponížení…

Cíle lekce

1. dozvědět se o fyzickém a psychickém násilí, páchaném na politických vězních komunistického Československa
2. na příkladu osudu Milady Horákové a Rudolfa Slánského porozumět nástrojům, kterými komunistický režim zajišťoval svou legitimitu
3. pochopit, jak se političtí vězni vyrovnávali s vězněním

Druhý díl dokumentární tetralogie režiséra Milana Maryšky a scénáristy Jiřího Stránského je věnován všem politickým vězňům komunistického Československa. Počet obětí komunistického teroru v letech 1948 až1989 je děsivý. Popraveno bylo 241 politických vězňů, tisíce zemřely ve vězeních a lágrech, další desetitisíce v nich prožily dlouhá léta. Stejně hrůzná jako tato čísla jsou svědectví jednotlivých vězňů. „Každý den nás bili. Strach z toho bití byl horší než bití samo,“ říká Václav Kamarád. „Než přišel bachař odvést nás na výslech, museli jsme mít černou pásku přes oči. Při výslechu mě přivázali řetězem za nohu a bili a kopali. Strašně to bolelo,“ vzpomíná Hilda Čiháková. Mezi oběťmi, kterým se film věnuje, je i Milada Horáková a skupina Rudolfa Slánského. JUDr. Pavel Vítek, který spolupodepsal sedm rozsudků smrti, bez sebemenšího pocitu viny vysvětluje, jak fungovala komunistická justice: „Většina obviněných byla bitím a mučením tak zpracována, že před soudem vypovídali jak z gramofonové desky. Byla to éra strachu.“