V zajetí železné opony: Bolesti černého barona

Cíle lekce

1. dokázat pojmenovat perzekuční charakter PTP
2. umět kriticky a samostatně pracovat s dobovým dokumentem
3. znát důvody zařazení branců k Pomocným technickým praporům

Komunistická vláda se v Československu snažila vymýtit jakýkoli odpor i jeho budoucí zárodky. Od roku 1950 proto mimo jiné začaly vznikat vojenské útvary PTP, tedy Pomocné technické prapory. V jejich řadách stanuli ti, kdo si vysloužili klasifikaci „E – politicky nespolehliví občané“. Do roku 1953, kdy se útvary začaly rušit, v nich pracovalo přes padesát tisíc mužů. Jejich „provinění“ bylo různé – věřící, potomci „buržoazních“ rodin, „buřiči“ či trestanci, ti všichni obývali kasární domky plné štěnic. Téměř bez volných dnů pracovali dva až tři roky na stavbách, v dolech či v lesích a po těžké dřině je navíc večer čekalo politické školení. Vydělané peníze šly téměř beze zbytku do pokladny armády, tedy státu. Tyto vojenské tábory nucených prací tak měly dvojí účel – izolovaly případné nepřítele vládnoucí ideologie a zároveň je využívaly jako levnou pracovní sílu. Dokument vypráví příběh jednoho z „černých baronů“, jak byli příslušníci útvarů PTP označováni podle černých výložek. Student druhého ročníku teologické fakulty Vladimír Lopaťuk měl poměrně majetné rodiče díky jejich dřívějšímu podnikání s elektrotechnikou. To byly hned dva důvody, proč musel ze studií odejít do Komárna, kde v praporu PTP pracoval jako stavební dělník. Volba vysoké školy stejně jako majetek jeho rodiny tak navždy změnily Vladimírův život. Tvrdá škola, jíž se mu v trestných vojenských jednotkách dostalo, mu však jeho víru nevzala.