„Nesnášela jsem napadání mého otce nebo naší rodiny. Když některý ze spolužáků provedl nějakou poznámku, snažila jsem se to s ním řešit především ručně. Jeden spolužák přede mnou utekl. Hodila jsem po něm papuč, který proletěl zavřeným oknem. Spolužákům bylo vysvětleno, že okno ve třídě Klementa Gottwalda mohla rozbít jen dcera nepřítele státu.“
Věra Pytlíčková se narodila jako Indrová 19. února 1942 v Olomouci. Většinu dětství a mládí prožila ve Vyškově, kde byl její otec oblastním skautským velitelem. Přestože byl Jaromír Indra skautskými předáky z Prahy po únoru 1948 vyzýván, aby raději emigroval, kvůli rodině tak neučinil. V srpnu 1953 byl zatčen, v prosinci odsouzen za velezradu a ilegální skautskou činnost na deset let odnětí svobody a poté poslán do jáchymovských dolů.
Tehdy jedenáctiletá Věra, ani její o dva roky mladší bratr Jaromír zprvu nerozuměli tomu, co se kolem nich děje, ale perzekuce zasáhla i do jejich dětských životů. Brzy po otcově zatčení se stali svědky několika domovních prohlídek. Skautské materiály ovšem paní Indrová na radu svého manžela hned po jeho zatčení spálila, proto se při prohlídce nic nenašlo.
Pod značným tlakem byla Věřina matka i později. Několikrát ji zadrželi na osmačtyřicet hodin a při té příležitosti na ni příslušníci StB vyvíjeli nátlak, aby se s vězněným manželem rozvedla; ona však všem hrozbám odolala. Malá Věra se už jako holčička naučila postarat v době matčiny nepřítomnosti o domácnost i o mladšího bratra. Neměla to snadné ani ve škole: učitelé i spolužáci věděli, že je dcerou politického vězně neboli „mukla“, a drželi se od ní stranou. Spolužáci s ní nechtěli sedět v lavici, od učitelů dostávala dvojky z chování. Po základní škole nastoupila na střední školu ve Vyškově, kde byl zřízen zemědělský obor pro děti z tzv. buržoazních rodin, které se měly naučit pracovat na poli. Když chtěla později dál studovat, dozvěděla se, že to není možné, neboť by prý škodila dělnické třídě. Začala pracovat jako pomocná dělnice ve strojírenské dílně SVA Rousínov a při práci vystudovala průmyslovku v Brně.
Jaromír Indra byl roku 1960 propuštěn na amnestii. Kvůli vážným zdravotním následkům věznění musel opustit místo zámečníka ve Stavoprojektu, které se mu podařilo s obtížemi najít, a stal se prodavačem knih v Blansku. Zapojil se znovu i do skautských aktivit. Na jaře 1969 si připravoval projev na poslední junácký sněm v Praze, už ho ale nestihl pronést: zemřel v říjnu 1969 na infarkt, bylo mu 56 let. Pohřeb pana Indry ve Vyškově se stal lidovou manifestací, blanenští skauti se ho účastnili v krojích, přestože to mnohým způsobilo problémy. StB s rodinou bojovala i po Indrově smrti – pravidelně z jeho náhrobku odstraňovala skautskou lilii, kterou tam umístili pozůstalí. Situaci vyřešil až převoz ostatků do Olomouce v roce 1980, tam už lilie na náhrobku zůstala.
Věra Pytlíčková se v roce 1964 provdala právě do Olomouce a doufala, že sňatkem unikne neustálému dozoru. Pracovala na dráze a dojížděla za prací do Přerova, avšak i v novém zaměstnání a prostředí jí stále někdo připomínal její „špatný třídní původ“. V listopadu 1989 patřila k účastníkům protikomunistických shromáždění. Dnes je členkou Konfederace politických vězňů a občanského sdružení Dcery 50. let. S příběhem své rodiny pravidelně seznamuje žáky a studenty na besedách.
S Věrou Pytlíčkovou se setkal žákovský tým ze Základní školy Stupkova v Olomouci pod vedením učitelky Romany Laluhové. Členkami týmu byly Anna Isabela Bazgerová a Anita Řezníčková.
