Třídnické hodiny

Z kola ven – Jan a Josefina

Jan a Josefina jsou sourozenci, jemu je jedenáct a přeskočil dva ročníky, zatímco třináctiletá Josefina navštěvuje třídu o dva ročníky níže. Smějí se tomu, že si prohodili třídy. Oba se vymykají průměru. Jan je nadprůměrně učenlivý a velmi inteligentní a ve škole má tendenci se trochu nudit. Učivo vyššího ročníku mu více vyhovuje, zapadnout do třídy plné starších dětí je však jiná výzva. Josefina se narodila s Downovým syndromem a ve speciální škole se jí nelíbilo, a tak chodí do běžné školy. Novým spolužákům nejdřív připadala hodně divná a nějakou dobu trvalo, než si na ni zvykli. „Je dobře, že chodí s námi, a ne do speciální školy. Dříve jsem tyto děti vídala a za zády jsem se jim posmívala. Od té doby, co chodí Josefina s námi, jsem jim více porozuměla a víc si jich vážím,“ říká jedna ze spolužaček. Na příkladu Jana, Josefiny a jejich kamarádů můžeme vidět integraci dětí se specifickými vzdělávacími potřebami a jak velkou roli hraje vzájemná ohleduplnost v inkluzivním přístupu.

Příběh ostrakizace

Vicky už se nemůže dočkat své narozeninové oslavy, na kterou pozvala také své tři nejlepší kamarádky. Během dne ve škole si ale všimne, že kamarádky před ní něco tají, a dokonce si o Vicky píší v chatovací skupině, do které ji nezačlenily. Vicky se nakonec dozví, že na její oslavu nikdo nedorazí a že jako jediná navíc nedostala v chatu pozvánku na oslavu jiné spolužačky.

Máme něco společného

I když si to možná nemyslíme, všichni máme něco společného. Spot ilustruje naše tendence sami sebe škatulkovat, čímž neúmyslně vytváříme bariéry, které nás rozdělují. Připomíná, že všichni sdílíme nějakou společnou životní zkušenost a máme více podobností než rozdílů.

Příběh šikany

Posměšky a fyzické násilí, které zažívala ve škole, přivedly třináctiletou Rosalii až k myšlenkám na sebevraždu. Když se situace mezi spolužáky částečně uklidnila, šikana se přesunula na sociální sítě. I její vlastní pokoj tak pro ni přestal být bezpečným útočištěm – pokaždé, když se podívá na svůj mobil, má obavy, kdo jí píše. O těžkých zážitcích nerada mluví, ale podporu nachází v podobných příbězích, které na svých online kanálech sdílí ostatní teenageři, s nimiž se díky internetu dokáže propojit. Všechny příběhy vedou ke stejným následkům: snížené sebevědomí, oslabená důvěra k druhým lidem, osamělost. Pomůže jí sdílení jejího příběhu znovu nalézt sebe sama a dodá jí to pocit, že je pro ni někde na světě bezpečné místo?

Na střídačku!

Din je tichý kluk, který miluje fotbal. Na hřišti se cítí jako ryba ve vodě, a fotbal navíc dává jeho světu řád. Obzvlášť od té doby, co se jeho rodiče rozvedli. Od rozvodu uplynuly už tři roky. Din si však stále přeje, aby jeho rodiče byli zase spolu. Vzpomínky na období těsně po rozvodu jsou stále živé. V jeho životě tehdy nastal chaos, o kterém nedokázal moc mluvit. Oporu našel hlavně u své starší sestry, bez které podle svých slov vydrží maximálně týden. Právě každý druhý totiž tráví s novou rodinou svého otce. Na střídavou péči si ještě zvyká, ale už před časem pochopil, že ačkoliv rodiče nežijí spolu, stále ho budou mít oba rádi. 

Upozorňujeme, že se jedná o citlivý obsah. Film nejprve zhlédněte sami a sledujte jej vždy společně se třídou. Vždy zařaďte po zhlédnutí reflexi emocí a vytvořte prostor pro děti, které si budou potřebovat po filmu ještě více popovídat či budou potřebovat další podporu.

V mé hlavě

Intimní snímek neukazuje anorexii v podobě šokujících vyhublých postav, ale především jako psychickou poruchu, u níž se hlavní bitva odehrává v mysli nemocných. „Žít s anorexií, je jako žít s cizím mozkem,“ popisuje hlavní hrdinka Arley. Lékaři u ní diagnostikovali anorexii před třemi lety. Od té doby ušla dlouhou a strastiplnou cestu k uzdravení. Na jejím konci ještě není, ale deníkové zápisky, které si pořizovala v nejhorších dobách nemoci, jež jako by vypnula její schopnost prožívání, jí nyní připadají už jen těžko pochopitelné. Pouť z psychického dna by nikdy nebyla úspěšná bez oddané podpory Arleyiny matky, otce a sestry a s tím, jak se hojí dívčina duše, vrací se do života i celá rodina.

Poslouchám

Svět je občas plný komplikací a problémů, o kterých není vždy snadné mluvit s rodiči nebo přáteli. V Nizozemsku pomáhá dětem speciální telefonní linka Kindertelefoon – obdoba české Linky bezpečí. Snímek zachycuje autentické zpovědi neznámých dětí: opuštěné dívky, která tráví prakticky celý týden sama doma bez rodičů. Kluka, který doufá, že není gay. Nebo úzkostlivého chlapce, který žije v azylovém domě jako uprchlík a bojí se budoucnosti. Někdy ale děti volají i s úsměvnými příběhy nebo si chtějí jen popovídat. Na lince ale ve všech případech někdo trpělivě naslouchá…

Poklad

Existují různé poklady. Tento bude mít pro rodinu umírajícího devadesátiletého Luise speciální význam. Podaří se ho rodině společně nalézt? Citlivě natočený příběh o malé dívce Veře, která se společně se svým otcem a devadesátiletým dědečkem Luisem vydává na neobvyklý výlet. Jejich cílem je nalézt poklad. Vyrážejí autem do borovicového háje, který Luis před mnoha lety vlastníma rukama vysadil. Na místě dědeček důkladně prohlíží a vyhodnocuje každý strom. Až zde vnučka pochopí, že oním pokladem, který hledají, je místo, kde bude chtít být děda po své smrti pohřben.

Ve skutečném životě

„Všichni muslimové jsou teroristi.“ „Homosexualita je nemoc.“ „Jsi ta nejdivnější holka z celé školy.“ „Všichni tě nenávidí.“ Běžné komenty, které se denně objevují na internetu, pronášejí skuteční lidé. Vědí ale, jak se cítí ti, na které míří? Spot Ve skutečném životě ukazuje, jak anonymní hlášky působí na lidi v realitě. Opravdu bychom něco podobného řekli tváří v tvář neznámému člověku na ulici? Neměla by pravidla slušného chování platit úplně stejně na internetu, jako v normálním životě?

Černá ovce

„Mohl to být jeden z vás,“ běduje matka Cornelia Walkera a jeho bratra u televizní reportáže o vraždě 10letého chlapce. Píše se rok 2000 a rodina nigerijských přistěhovalců opouští Londýn. Doufá, že v anglickém Essexu najdou bezpečné útočiště a klidný život. Jak se však brzy ukazuje, atmosféře malého města vládne gang rasistů. O šrámech, které na dětské duši zanechá xenofobie a násilí, s mrazivou působivostí vypráví ve filmu skutečný Cornelius. Na Oscara nominované dokudrama si současně pokládá otázku, kam až je člověk schopen zajít v touze po přijetí.

Navzdory strachu

Matthewa Bogera vyhodili ve třinácti letech kvůli jeho sexuální orientaci z domova. Následující roky žil na ulicích Hollywoodu, kde byl také v postranní uličce brutálně zbit skupinou neonacistických skinheadů. Matthew útok přežil a šťastně se ze života na ulici dostal. O dvacet pět let později se náhodou seznámil s bývalým skinheadem Timem Zaalem. Oba muži si brzy uvědomili, že se již setkali. Tim byl jedním z útočníků, kteří Matthewa zmlátili a odešli, považujíce ho za mrtvého. Jejich životy se obrátily naruby a oni se vydali na cestu odpouštění a usmíření. Pro oba to znamenalo poprat se s vlastním přesvědčením i strachem. Ani jednoho z nich by nenapadlo, že jejich shledání povede ke spolupráci… a přátelství.

Navždy hooligan

Zdařile animovaný snímek, kde násilí a rvačky s fanoušky soupeře jsou denním chlebem fotbalových hooligans. Zasloužilým členem tvrdého jádra fanoušků jednoho holandského klubu je i hlavní hrdina filmu. Ten byl již mnohokrát zatčen za výtržnosti na fotbalových zápasech. Na stadionu s oblibou skanduje nenávistné pokřiky včetně oblíbeného nadávání soupeřům do „teploušů“. Sám je přitom paradoxně gay… Svou sexuální orientaci však úzkostlivě tají, jelikož mu je jasné, že kdyby se o tom někdo z jeho fotbalových „kamarádů“ dozvěděl, stal by se snadno terčem jejich útoků on sám.