Den Příběhů bezpráví 2021 | Stejné příběhy, jiná jména

Zavřít

Novinářka; upálila se na protest proti šikaně ze strany ruských úřadu a policie.

Irina Slavina pracovala jako učitelka ruského jazyka a ruské literatury v Nižním Novgorodu, později se rozhodla stát novinářkou. V roce 2015 založila vlastní zpravodajský portál KozaPress přinášející „zprávy z Nižního Novgorodu a okolí bez cenzury“. Web financovaný výhradně z darů se stal jedním z nejpopulárnějších nezávislých médií v regionu. Místním úřadům se novinářská činnost Iriny Slaviny stala brzy trnem v oku. Novinářka čelila pronásledování a stále se stupňujícímu tlaku bezpečnostních složek. Součástí perzekuce byly vysoké pokuty, například za to, že se v jednom ze svých článků údajně dopustila „nerespektování úřadů“. Šikana vyvrcholila na podzim roku 2020, kdy bezpečnostní složky násilně vnikly do jejího bytu. „Vzali, co našli – všechny flešky, můj laptop, dceřin laptop, počítač, telefony – nejen můj, ale i manželův, několik poznámkových bloků, do kterých jsem si psala během tiskových konferencí. Zůstala jsem bez prostředků,“ uvedla novinářka.

Podle přátel a kolegů byla Irina Slavina klidná, čestná a sebevědomá žena, která nesnesla nespravedlnost a chtěla své město a zemi učinit lepším místem pro život. Druhého října 2020 ráno napsala na svůj profil na Facebooku: „Z mé smrti, prosím, viňte Ruskou federaci.“ O pár minut později se upálila před regionální kanceláří ministerstva vnitra v Nižním Novgorodě. V únoru 2021 ruské orgány již potřetí odmítly zahájit vyšetřování okolností smrti Iriny Slavinové.
 

Zavřít

Reportér; byl v roce 1954 unesen sovětskými okupačními vojsky z Rakouska do Československa, rok a půl ho podrobovali výslechům spojeným s mučením a týráním, byl odsouzen na 15 let. 

Štefan Kiripolský byl reportér vídeňské pobočky Rádia Svobodná Evropa (RFE),  v roce 1954 byl unesen sovětskými okupačními vojsky z Rakouska do Československa.

Narodil se a žil na Slovensku, ze kterého v roce 1952 uprchl se svou družkou Helenou Neumannovou do sousedního Rakouska. V noci tajně přepluli Dunaj a usadili se ve Vídni, kde Kiripolský pracoval jako reportér pro RFE a podle některých zdrojů měl být také spolupracovníkem vojenské zpravodajské služby (CIC).

S družkou plánovali v létě roku 1954 strávit dovolenou v jižním Rakousku, museli tak cestovat přes sovětskou okupační zónu. Podle svědectví, které se po jejich únosu objevilo v rakouském tisku, byli Kiripolský a Neumannová „vyzváni“ u železničních závor v Neukirchenstrasse ve Vídeňském Novém Městě k nastoupení do automobilu s ruskými evidenčními značkami. Dne 10. září 1954 oba předali československým orgánům a převezli do Prahy. Štefana Kiripolského rok a půl podrobovali výslechům spojeným s mučením a týráním, vyslýchaly ho Státní bezpečnost i sovětská KGB a 27. července 1955 odsoudili k doživotnímu trestu odnětí svobody. Ten mu byl později změněn nejprve na 25 let a poté 15 let vězení. Helena Neumannová byla odsouzena k pěti letům odnětí svobody. Trest si Štefan Kiripolský odpykával v Leopoldově a v Ilavě. Propuštěn byl až  v květnu 1968 po téměř 14 letech.

Doprovodné materiály: 

Ukázka z vyšetřovacího spisu - Štefan Kiripolský

Zavřít

Novinář a fotograf; unesen běloruským režimem na pravidelné letecké lince Ryanair 4978 z Athén do Vilniusu za údajný extremismus, organizování masových nepokojů a sociální nenávist. Hrozí mu až 15 let vězení. 

Raman Pratasevič je asi nejznámější politický vězeň současného běloruského režimu, byl 23. května 2021 zatčen v Minsku, kam běloruské úřady pod záminkou, že se na palubě stroje nachází bomba, odklonily let z Athén do Vilniusu, kde Pratasevič žije v exilu. Bezprecedentní akt měl podle pozorovatelů za cíl dostat za mříže jednoho z předních kritiků režimu diktátora Aljaksandra Lukašenky. „Raman byl jednou z nejprominentnějších osob poukazujících na rozsáhlé porušování lidských práv. Myslím, že to, co jsme viděli, byla osobní odplata Lukašenky,“ uvedl pro televizi Deutsche Welle Franak Viačorka, Pratasevičův přítel a poradce opoziční vůdkyně Svjatlany Cichanouské.

Šestadvacetiletý novinář a fotograf Pratasevič se účastní opozičních protestů už od roku 2011. Je spoluzakladatelem informačního kanálu Nexta (Něchta), který byl jedním z hlavních zdrojů zpráv o protestech po zmanipulovaných prezidentských volbách v roce 2020. Kanály Nexta a Nexta Live mají dohromady téměř dva miliony sledujících a daří se jim prolamovat přísnou státní cenzuru. Na jejich profilech jsou často k zobrazení fotografie dokumentující policejní brutalitu v Bělorusku a obsahující informace o opozičních protestech a stávkách. V březnu 2021 začal Pratasevič vést populární telegramový kanál Belarus of Brain, který má kolem čtvrt milionu sledujících.

Za obvinění z hromadných nepokojů hrozí Ramanu Pratasevičovi v Bělorusku až 15 let vězení. „Velmi se obáváme toho, co se teď děje s naším synem. Bohužel ale nevíme, kde je, ani co s ním je,“ svěřil se v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa jeho otec.

Zavřít

Student; odsouzen za velezradu, mimo jiné za ničení majetku KSČ, k trestu odnětí svobody v délce 3 a půl roku a k propadnutí veškerého majetku.

Zbyšek Petržílek byl zatčen na vojně v pouhých sedmnácti letech. Obvinili jej z řady zločinů – od roku 1950 měl být členem a později velitelem ilegální protistátní skupiny Děti Edvarda Beneše. V jejím rámci se měl dopouštět šíření štvavých protistátních letáků, navádět ostatní členy k ničení majetku KSČ, účastnit se výroby fosforových náloží či zapálení státního statku v Třebošnici, přechovávat ukradené plány strojních zařízení, a dokonce měl být velitelem výcviku se zbraněmi. Prokuratura obžalobu neustále měnila a rozšiřovala, ve skutečnosti byla většina obvinění zcela smyšlená. 

V roce 1951 Státní soud v Praze odsoudil Zbyška Petržílka za velezradu k trestu odnětí svobody v délce tři a půl roku a k propadnutí veškerého majetku. Trest si odpykával v ústavu pro mladistvé v Zámrsku, kde pracoval v zámečnické dílně. Veškeré snahy o předčasné propuštění byly pro jeho údajnou „mimořádnou společenskou nebezpečnost“ zamítány. „Je treba pevnej ruky, aby sa z neho stal riadný pracujuci,“ píše se v jednom z posudků, který na něj byl vypracován. 

Zbyšek Petržílek byl propuštěn 2. září 1953 na základě prezidentské amnestie. Až do pádu totality byl veden jako „třídní nepřítel“.

Doprovodné materiály:

Z vězeňských spisů - Zbyšek Petržílek
 

Zavřít

Matematik; odsouzen na šest let nepodmíněně "za úmyslně rozbité okno a poškozené linoleum v kanceláři vládní strany Jednotné Rusko".

Azat Miftachov je ruský matematik a aktivista. V únoru 2019 byl zadržen a obviněn z výroby výbušnin, po několika dnech byla obvinění stažena. Miftachov byl propuštěn, ale brzy znovu zatčen. V lednu 2021 byl odsouzen na šest let nepodmíněně za výtržnictví. V roce 2018 totiž údajně vhodil dýmovnici do jedné z moskevských kanceláří strany Jednotné Rusko. Podle všeho však Miftachov stál při tomto incidentu jen poblíž a ve skutečnosti nikam nic neházel. Anonymním svědkem v tomto procesu byla osoba, která ho prý tehdy viděla ve tmě a o několik měsíců později ho identifikovala podle „výrazného obočí“. Vinu mělo dokázat i svědectví vedoucího kanceláře Jednotného Ruska, který uvedl, že výměna okna stála 43 tisíc rublů (asi 12,5 tisíce korun). Podle soudu byl spáchán takzvaný čin výtržnictví motivovaný politickou nenávistí s cílem provést státní převrat. Miftachov svou vinu neuznal.

Lidskoprávní organizace Memorial Miftachova označila za politického vězně. Petici za jeho propuštění podepsalo na tři tisíce matematiků z více než 15 zemí světa. „My matematici jsme pečliví lidé, potřebujeme důkazy. Postupně si i ti nejkonzervativnější skeptici začali uvědomovat absurditu celé situace kolem Azata Miftachova,“ prohlásil známý ruský matematik Anatolij Veršik. Navzdory nucenému pobytu za mřížemi napsal Miftachov ve vazební věznici už dvě zajímavé matematické práce.
 

Zavřít

Odpůrkyně režimu; byla obviněna z ukrývání zběhů a šíření protistátních tiskovin. Ve vězení strávila 15 let. 

Dagmar Šimková vyrůstala v Písku. Bylo jí třiadvacet let, když si pro ni přišla Státní bezpečnost. V té době byla jednou z nejkrásnějších píseckých dívek. Měla ráda jazz, chtěla studovat angličtinu a snila o cestě do svobodného světa. To však bylo pro režim nastolený u nás v roce 1948 rovno zradě. Navíc, slovy tehdejších soudců, pocházela „z vyloženě buržoazní, třídně nepřátelské rodiny“. 

Dagmar Šimková byla obviněna z toho, že ukryla v zahradě rodinné písecké vily dva kamarády-vojenské zběhy, kteří se chtěli dostat přes železnou oponu, že roznášela protistátní tiskoviny a „soustavně se zabývala myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny“. Krajský soud v Českých Budějovicích ji za to v únoru 1954 odsoudil k osmi letům žaláře. Prokurátor však protestoval, trest pro nezlomnou mladou dívku se mu zdál nízký. Nejvyšší soud nakonec v červenci 1954 poslal Šimkovou do vězení na 15 let. 

Prošla několika věznicemi, okusila i neblaze proslulou korekci, temnou vlhkou kobku, kde byla jen holá betonová podlaha. Kvůli svému hrdému chování nebyla propuštěna ani na velkou amnestii v roce 1960. Z vězení vyšla až 28. dubna 1966, strávila v něm 14 let. V roce 1968 emigrovala do Austrálie. Vystudovala vysokou školu, byla aktivní v krajanské komunitě, pracovala také pro Amnesty International. A napsala jednu z nejsilnějších výpovědí o životě v komunistických věznicích. Knihu s názvem Byly jsme tam taky. 

Doprovodné materiály: 

Z vězeňských spisů - Dagmar Šimková

Zavřít

Koordinátorka dobrovolníků lidskoprávní organizace Vjasna; zadržena a obviněna z podněcování k nenávisti vůči ústavním činitelům a účasti na zločinném spiknutí. Hrozí jí až 12 let vězení. 

Marfa Rabkova do září 2020 roku pracovala v neziskové organizaci Vjasna v Bělorusku. Přidala se k ní poté, co ji z politických důvodů vyloučili z univerzity. Koordinovala nezávislé volební pozorovatele poté, co se mezivládní organizace zřekly této role. Když se protestující, kteří vyšli do ulic po zfalšování prezidentských voleb, setkali s brutalitou, zatýkáním a mučením ve vazbě, řídila dobrovolnickou službu Vjasny. Dobrovolníci pomáhali zraněným během protestů, snažili se dohledat, do které z věznic byli zadržení odvezeni, posílali jim balíčky.

Když se 17. září 2020 vracela domů, přepadlo ji a jejího manžela Vadzima komando. Povalili je k zemi a oznámili jim, že je zatýkají za pořádání masových nepokojů. Během domovní prohlídly jim byly zabaveny počítače, peníze a dokumenty. Vadzima vyslýchali s pytlem na hlavě a následně propustili, Marfa zůstala ve vazbě. Byla obviněna z přípravy lidí k účasti na nepokojích a jejich financování, později přibylo obvinění z podněcování k nenávisti vůči ústavním činitelům a účasti na zločinném spolčení. Hrozí jí až 12 let vězení.

Marfa už devět měsíců neviděla svou rodinu. „Zákon stanovuje, že ve fázi vyšetřování mohou, nebo nemusejí návštěvu povolit. Pokud vím, všem těm stovkám vězněných s politickou motivací návštěvy nepovolují vůbec. Podal jsem žádost, když Mášina babička zemřela na koronavirus, její otec byl vážně nemocný, chtěl jsem ji vidět, ať ji můžu říct, co se děje, ale to je jak mluvit do stěny, těm lidem je to jedno,“ říká Vadzim, manžel Marfy. 

Marfa Rabkova je spolu s dalšími vězněnými členy lidskoprávní organizace Vjasna držitelkou ceny Homo Homini za rok 2021, udělovanou společností Člověk v tísni.
 

Zavřít

Spisovatel; po nezdařilém pokusu o útěk do zahraničí odsouzen za velezradu na 11 let vězení. 

Karel Pecka byl český spisovatel, jeden z předních autorů knih s vězeňskou tematikou, v nichž čerpal z osobní zkušenosti. Narodil se na jižním Slovensku, kde pracoval jeho otec. V roce 1938 se rodina vrátila do Čech. Karel Pecka absolvoval obchodní akademii v Českých Budějovicích a v roce 1948 se pokusil pokračovat ve studiu na žurnalistice v Praze. Z kádrových důvodů byl ale odmítnut. V září 1948 se přestěhoval do Prahy a v lednu následujícího roku založil s přáteli letákovou cyklostylovanou revue Za pravdu.

„Bylo zjevné, že na školu dál jít nemohu, na dveře klepala vojna, a já jsem si řekl, že by bylo dobré na přechodnou dobu, než se to tady vyvrbí, jít se podívat do světa. Takže jsem po složitých jednáních zvolil naprosto bezpečný přechod přes hranice… Bylo to tak bezpečné, že mě koncem května… zavřeli na nádraží v Tachově.“ 

Jako dvacetiletý byl roku 1949 odsouzen za velezradu na 11 let vězení, prošel několika pracovními tábory (doly v Kladně, uranové doly Jáchymov, Bytíz u Příbrami). Propuštěn byl  v roce 1959. Už ve vězení začal psát a své první texty posílal tajně domů, tzv. černou poštou. Díky politickému uvolnění začal od poloviny šedesátých let publikovat. Později patřil k prvním českým spisovatelům, kteří své rukopisy navzdory možnému postihu poskytovali exilovým nakladatelstvím. V roce 1989 vyšla zřejmě nejznámější česká vězeňská próza Motáky nezvěstnému. Jako jeden z mála politických vězňů z padesátých let podepsal Pecka prohlášení opoziční iniciativy Charta 77. 

Doprovodné materiály: 

Komunismu navzdory - Příběh Karla Pecky
 

Zavřít

Bloger a novinář; zadržen a obviněn z organizace akcí narušujících veřejný pořádek. Podle svědectví je ve velmi špatném zdravotním stavu. 

Ihar Losik je běloruský bloger a novinář, patří mezi nejznámější politické vězně Lukašenkova režimu. Za mřížemi je od června 2020, kdy byl zadržen a obviněn z organizace a přípravy akcí narušujících veřejný pořádek. Podle běloruských zákonů měl být nejpozději po půl roce propuštěn, ale k tomu nedošlo. Namísto toho byl Losik obviněn z jiné věci, tentokrát nepovolené účasti na demonstracích, což umožnilo prodloužit mu vazbu.

Proti svému nezákonnému věznění zahájil v polovině prosince 2020 hladovku, kterou ukončil 21. ledna 2021. Vyslyšel tak přání tisíců Bělorusů, aby neohrožoval svůj život. „Bělorusko vás potřebuje,“ napsala lídryně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská. V březnu 2021 bylo proti Iharu Losikovi vzneseno nové obvinění, v reakci na to se pokusil před vyšetřovatelem a právníkem podřezat si žíly.

Na svobodě zůstává jeho žena Darja, která letos v březnu poskytla rozhovor českému týdeníku Respekt: „Psychicky je Ihar ve velmi těžkém stavu. Podle svědectví jeho advokáta prakticky zmizel, jsou z něj kosti obtažené kůží. Já ho vidět nesmím, nepustí mě za ním. V jednom z dopisů mi napsal, že bude za mřížemi dlouho, abych se učila žít s naší malou dcerou bez něj. A že se bojí, že neuvidí, jak naše dítě půjde za několik let do školy.“

Zavřít

Hokejový reprezentant; zatčen za "protistátní řeči", v politickém procesu dostal 14 let - za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení. 

Augustin Bubník byl český hokejista a politický vězeň. Narodil se v Praze, vyučil se řezníkem, ale jeho pravou životní vášní byl lední hokej. Československý hokejový reprezentant, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948 a mistr světa z roku 1949 plánoval i další šampionát v roce 1950 ve Velké Británii. Tam už ale s českými reprezentanty kvůli vymyšlené zámince neodletěl, vládnoucí komunistická strana, která se obávala, že hokejisté v Londýně oznámí své rozhodnutí zůstat v emigraci, jim to zakázala.

Státní bezpečnost v březnu 1950 část týmu zatkla za „protistátní řeči“ v pražské restauraci U Herclíků. Augustin Bubník prošel vyšetřovací vazbou ve smutně proslulém Domečku v Praze na Hradčanech. „Sedm týdnů s námi zacházeli jak s dobytkem. Chtěli z nás vynutit, vymlátit, vymačkat přiznání. Nikdy jste nevěděli, jestli vás nezastřelí nebo neumlátí k smrti.“

Dvacetiletý sportovec dostal v politickém procesu 14 let – za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení. „Bylo mi dvacet let, byl jsem v týmu mistrů světa. A oni nás pozavírali. Vlastní národ, který nás ještě před rokem vzýval jako šampiony.“

Augustin Bubník byl vězněn v Plzni na Borech, v jáchymovských i příbramských trestaneckých pracovních táborech, na Pankráci i v Ruzyni. V roce 1955 byl omilostněn, ale do reprezentace ani do nejvyšší hokejové soutěže se už vrátit nesměl. Po propuštění se z něj později stal hokejový trenér, úspěch slavil zejména ve Finsku.

Doprovodné materiály:

AV Lekce - Postavení mimo hru

Zavřít

Plavkyně; za zapojení do protestů proti výsledkům zmanipulovaných prezidentských voleb jí hrozí až pět let vězení.

Aljaksandra Herasimeňa je běloruská plavkyně. Na olympijských hrách 2012 v Londýně získala stříbrné medaile v závodech na 50 a 100 metrů volným způsobem. Je též mistryní světa z roku 2011 na 100 metrů volný způsob. Sportovní kariéru ukončila v roce 2019 po narození dítěte. 

V srpnu 2020 se zapojila do masových protestů proti výsledkům zmanipulovaných prezidentských voleb. Podílela se na vzniku Běloruského fondu sportovní solidarity, který poskytuje právní a finanční pomoc sportovcům, kteří byli z politických důvodů vyřazeni z reprezentací nebo propuštěni z klubů. Fond rovněž podporoval bojkot letošního mistrovství světa v ledním hokeji, jehož spolupořadatelem mělo být Bělorusko, Mezinárodní federace ledního hokeje nakonec Minsku pořadatelství šampionátu odebrala. O hokejový svátek tak přišel i běloruský diktátor Aljaksandr Lukašenka, který je velkým milovníkem tohoto sportu.

Aktivity sportovkyně režimu neunikly, byla obviněna z vyzývání k akcím ohrožujícím národní bezpečnost Běloruska a poškozujícím zájmy a reputaci země. Od října 2020 Aljaksandra Herasimeňa pobývá v litevském Vilniusu, v dubnu se její jméno objevilo na seznamu hledaných osob. Hrozí jí trest odnětí svobody až na pět let. 
 

Zavřít

Skautka; členka ilegální skautské organizace, za jejího působení se skupina rozrostla a vydávala časopis Lilie. Za tuto činnost byla zatčena a ve vězení měla strávit 8 let. 

Bedřiška Synková se narodila a žila v Praze. Do svého zatčení absolvovala dva ročníky vyšší průmyslové školy pro sdělovací elektrotechniku. Jezdila na kole a na koni a milovala hudbu. Od února 1952 do podzimu 1953 byla členkou ilegální skautské organizace, kterou později také sama vedla. Za jejího působení se skupina postupně rozrostla a vydávala časopis Lilie. 

Za tuto činnost byla v srpnu 1954 zatčena a vzata do vazby. Spolu s ní bylo Krajským soudem v Praze v březnu 1955 odsouzeno dalších sedmnáct, převážně mladých skautů. Bedřišce bylo pouhých dvacet let, ve vězení měla strávit osm let pro velezradu.
Do posudku jí náčelník nápravně pracovního tábora napsal: „Její myšlení je dosud pod vlivem kosmopolitismu, což v ní zůstalo hluboce zakořeněno z její aktivní činnosti ve skautingu. V důsledku toho zůstává i její postoj v naše zřízení reakčně zaměřen…“

V roce 1957, jednadvacet měsíců před Bedřiščiným propuštěním, začali lidé v komunistickém Československu platit jednokorunovou mincí s motivem ženy sázející do země lípu. Aniž to komunistický režim tušil, předlohou vyobrazené ženy se pro sochařku Marii Uchytilovou-Kučovou stala právě politická vězeňkyně Bedřiška Synková. Sochařku silně zaujal Bedřiščin příběh, který jí vyprávěla dívčina maminka.

Z výkonu trestu byla Bedřiška Synková propuštěna 27. května 1959 na amnestii. V roce 1968 emigrovala do Švýcarska, kde žije dosud.

Doprovodné materiály:

Z vězeňských spisů - Bedřiška Synková
 

Zavřít

Studentka a mluvčí Běloruské studentské asociace; zadržena a obviněna ze zločinného spiknutí za účelem organizace masových nepokojů na univerzitách. 

Ksenia Syramalot je premiantka, která ve dvou přijímačkách na univerzitu získala nejvyšší možné skóre a v souvislosti s tím o ní kdysi natočila reportáž i běloruská státní televize. Studentka filozofie a sociálních věd na univerzitě vstoupila do režimu nepohodlné Běloruské studentské asociace. Ta byla založena na konci 80. let na protest proti povinné výuce vědeckého komunismu, v 90. letech pak bojovala za lepší podmínky pro studenty a propagovala běloruskou kulturu a jazyk. Po příchodu Aljaksandra Lukašenka k moci na Asociaci dolehly represe, v roce 2001 byla zbavena registrace se zákazem činnosti na patnáct let. Asociace fungovala v podzemí, plně obnovena byla roku 2016.

Když v srpnu 2020 začaly protesty po prezidentských volbách, studenti se k nim přidali také – velká část z nich byla právě z Běloruské studentské asociace, včetně Ksenii. Založili vysokoškolské stávkové výbory a jejich spojení s Asociací se snažili skrýt, nechtěli, aby to ohrozilo její činnost. To se nepovedlo a 12. listopadu 2020, v den, kterému se nyní mezi studenty říká „Černý čtvrtek“, bylo deset aktivních studentů zadrženo. 

„Ksenia stihla přes aplikaci v telefonu poslat jen automatickou SOS zprávu, která mi umožnila sledovat její polohu – podle geolokace jsem pak uviděla, že už je na místním oddělení KGB,“ říká její kamarádka Nasťa, které se povedlo uprchnout. Ksenia je teď spolu s 11 spolužáky a jednou vysokoškolskou vyučující obviněná v takzvaném Procesu se studenty z organizace nebo účasti na akcích hrubě narušujících veřejný pořádek, později přibylo i obvinění ze zločinného spiknutí. Hrozí ji nejméně dva roky vězení.
 

Zavřít

Novinář a prozaik; za svůj odmítavý postoj k okupantům mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací, byla mu zakázána publikační činnost. 

Ivan Kubíček byl novinář a prozaik. Narodil se v Praze, po válce studoval gymnázium, v letech 1955–1956 dálkově Vysokou školu ruského jazyka a literatury. Roku 1952 se přestěhoval do Ostravy, kde se stal redaktorem Nové svobody. V roce 1968 patřil k hlavním představitelům obrodného procesu na Ostravsku.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se podílel na vydávání Spojených deníků, které jako jediné noviny v zemi přinášely v prvních dnech okupace nezávislé zprávy. Běsnící sovětský generál Pavlovskij údajně vydal rozkaz k zastřelení tří ostravských „kontrarevolucionářů“. Kubíček, kterého konzervativní ostravští komunisté považovali za nejnebezpečnějšího, mezi nimi nechyběl.

Dne 13. září 1968 publikoval Kubíček článek s titulkem Co můžeme a musíme, v němž vyzval všechny poctivé občany k „vnitřní emigraci“ a k nespolupráci s okupanty. Ještě týž den v noci byl v obrněném transportéru pod dohledem vojáka se samopalem transportován na sovětské velitelství v Trenčíně, kde mu trojice sovětských velitelů vyhrožovala fyzickou likvidací, pokud neukončí svou „kontrarevoluční“ novinářskou činnost. Kubíček si zapsal, že výslech byl tvrdý a nenávistný, obviňovali ho ze zrady socialismu a spolčení s „různou vlasatou spodinou ze Západu“.

Po roce 1969 nesměl Ivan Kubíček publikovat a v Ostravě pracoval jako řidič anebo bagrista. V roce 1975 se vrátil natrvalo do Prahy.

Doprovodné materiály:

Ivan Kubíček - Co můžeme a musíme

Zavřít

Novinář a obránce lidských práv; třikrát napaden a surově zbit neznámými útočníky, tři nemocnice ho odmítly ošetřit.

Avazmad Gurbatov známý pod pseudonymem Abdullo Gurbati, je lidskoprávní aktivista a dopisovatel nezávislého zpravodajské agentury Asia-Plus, která patří k jedněm z posledních nezávislých médií v Tádžikistánu. Jako novinář se zaměřuje na životní podmínky zdravotně postižených, porušování volebního práva a na vliv pandemie koronaviru na drobné podnikání a celkovou atmosféru v zemi. Na jaře roku 2020 čelil pomlouvačné kampani na sociálních sítích organizované bezpečnostními službami a četným výhrůžkám spojeným s jeho novinářskou prací popisující stav veřejného zdraví a šíření epidemie koronaviru v Tádžikistánu (šíření koronaviru vláda popírala až do konce dubna). Jeden z anonymních telefonátů mu pohrozil slovy: „Odstraníme každého, kdo bude překážet.“ Od slov k činům přešli neznámí útočníci 11. května 2020, kdy dva maskovaní muži zaútočili na Gurbatova, zbili ho pěstmi, srazili na zem a kopali do něj. Novinář utrpěl řadu podlitin po celém těle a řezné rány na hlavě a levém uchu. Další útok přišel jen o dva týdny později. Tři nemocnice odmítly novináře ošetřit. 

Jen v posledních čtyřech letech bylo v Tádžikistánu zaznamenáno 81 útoků na novináře, další napadení ze strachu nehlásí. V žebříčku svobody tisku, který každoročně sestavuje organizace Reportéři bez hranic, patří v současnosti Tádžikistánu 162. místo z celkových 180 zemí.

Zavřít

Student; pro své politické názory byl dva měsíce před závěrečnými zkouškami ze studia vyhozen.

Dalibor Coufal pocházel z Hrušovan nad Jevišovkou. Po mnichovském diktátu se rodina nuceně přestěhovala do Brna. V roce 1946 vstoupil do Československé strany národně socialistické (ČSNS). Po maturitě začal v roce 1949 studovat na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně. Pro své politické názory a členství v ČSNS byl roku 1953, dva měsíce před závěrečnými zkouškami, ze studia vyhozen. Nesplňoval prý předpoklad, že bude dobrým socialistickým inženýrem.

Krátce poté musel narukovat na vojnu. A protože byl zařazen mezi „socialismu nebezpečné živly“, byl povolán k PTP-VTNP, pomocným technickým praporům – vojenským táborům nucených prací. Pracoval v uhelných dolech, nejprve ve Smečnu na Dole Nejedlý, později byl převelen do Stochova na Důl Nosek. Fáralo se šest dní v týdnu ve třísměnném provozu. Tvrdá práce Coufalovi nevadila, byl sportovec zvyklý na fyzickou námahu. Vystát ale nemohl soustavné výroky velitelů o tom, že jsou „vyvrhelové společnosti, kteří jsou dobří jen na hrubou práci, a pokud se politicky nezmění, na návrat do civilu mohou zapomenout“. Po návratu z PTP Daliboru Coufalovi ovšem zůstala nálepka politicky nespolehlivé osoby. Kvůli tomu byl celý život až do sametové revoluce v roce 1989 „kádrově poznamenaný“. 

Doprovodné materiály: 

Komunismu navzdory - Příběh Dalibora Coufala

Zavřít

Umělec a občanský aktivista; zadržen a následně odvelen na vojenskou základnu, nechvalně proslulou násilím páchaným na brancích.

Bejbarys Tolymbekov je kazašský umělec a aktivista, člen občanského hnutí Oyan Kazakhstan (Probuď se, Kazachstáne). V dubnu 2019 byl patnáct dní zadržován za účast na protestní akci, kdy během maratónu v Almaty spolu s další aktivistkou rozvinuli transparent s nápisem „Pravdě neutečeš. Za spravedlivé volby“. Akce na podporu zadržovaných proběhly po celé zemi a v některých světových metropolích (Londýn, New York, Řím, Berlín), rodiny aktivistů čelily tlaku a výhrůžkám vyhazovu z práce. Při propuštění byl tehdy dvacetiletému Tolymbekovovi předán povolávací rozkaz k nástupu do vojenské služby, přestože již dříve získal odklad. Mladík nafasoval uniformu, prošel lékařskou prohlídkou a byl odvelen na vojenskou základnu Otar, nechvalně proslulou násilím páchaným na brancích (například v roce 2016 ministerstvo obrany informovalo rodiče jednadvacetiletého Sajana Satybajeva o jeho sebevraždě, na těle zemřelého však byla nalezena mnohočetná zranění a zlomeniny). Tolymbekov nedostal ani příležitost rozloučit se s rodinou a přáteli. Domů se vrátil po roce služby a je aktivní v hnutí Oyan Kazakhstan, které usiluje o změny volebního a soudního systému a o přechod k parlamentní formě vlády v Kazachstánu. „Demokratické změny musejí přijít odspodu, a ne shora,“ říká.

Zavřít