Rodiče překvapilo, jak díky filmu dokážeme s dětmi mluvit o vážných tématech

Andrea Tláskalová, učitelka ze základní školy ve Zbiroze, srší energií a je zapálená do své práce.  Už podruhé se zapojila se svou třídou do projektu Příběhy mojí rodiny. „Když rodiče zjistili, jak skvěle fungují dokumentární filmy, prosadili si promítání i na třídních schůzkách,“ říká.

 

S rodiči vašich žáků máte velmi dobré vztahy. Jak se vám to podařilo?

Pomohlo mi, že jsme se už podruhé zapojili do projektu Příběhy mojí rodiny. Podporuje totiž navázání užšího vztahu mezi rodinou a školou. S dětmi se bavíme o sobě a svých rodinách, lépe se poznáváme a vtáhneme do toho i rodiče. Sbližujeme se, a to navozuje důvěrnější atmosféru.  Děti si uvědomí, že jsem taky byla malá a chodila do školy. Stejně tak rodiče pochopí, že jsem taky člověk a ne jen učitelka.

Jak jste toho dosáhla?

Skvěle fungují dokumentární filmy Jednoho světa na školách, ve kterých děti vypráví své příběhy. Na tom si ukazujeme problémy, které mohou potkat někoho v rodině. Děti se stávají vnímavější a citlivější. Uvědomí si, že někdo může prožívat problém, o kterém ten druhý neví. V diskuzi se toho napovídá spoustu a děti to osvobozuje. Nikdy se nebáli se mi svěřovat, ale teď jsou víc bezprostřední. A pak nám jde lépe i čeština nebo matematika.

Jak to působí na děti, které výuka obvykle moc nebaví?

Nadchlo mě, jak je to strhlo a aktivně se zapojují. Motivuje je, že mohou být úspěšní, protože nic není špatně. Jde jen o příběhy, které sdílíme. Vždy mě překvapí svým rozumným postojem. Když jsme třeba pořizovali novou tabuli, děti najednou navrhly, ať tu starou pošleme do Afriky. Jsou přirozeně spravedliví.

Vraťme se k rodičům. Jak se vám podařilo je vtáhnout do života školy?

Snažili jsme se jim ukázat jiný styl výuky, než zažili oni. Během roku jsme s dětmi pracovali na aktivitách k filmům, které vyžadovaly zapojení rodiny. Například jsme zkoumali, odkud pocházíme, a děti vytvořily velkou mapu. Nebo jsme kreslili erb rodiny. Na závěr jsme rodiče pozvali do školy na společnou výuku. Chtěla jsem jim ukázat, jak v hodině s filmem pracujeme.

A jak na to rodiče reagovali?

Pustili jsme jim film o kyberšikaně. Je to silný příběh a hodně je to vtáhlo. Byli překvapení, že i o tak smutném a vážném tématu se dá učit. Povídali si o tom pak i s dětmi doma. Psali mi, že by o tom s nimi nejspíše nemluvili, kdybychom s tím nezačali ve škole. Rozhodli jsme se proto pořádat projekce pro rodiče vždy po třídních schůzkách. Rádi by viděli filmy o drogách, šikaně nebo poruchách příjmu potravy. Tedy o tématech, se kterými si sami doma nevědí rady.