(…) Dvacátého srpna byl obzvlášť příjemný teplý den a my se Zorkou jsme se večer rozhodli, že nikam nepůjdeme, zapálíme si svíčky, otevřeme víno, vlezeme brzy do postele a uděláme si večer a noc sami pro sebe. K večeru přišel na návštěvu kolega-muzikant Hvězdoň Cigner a nedařilo se ho vyhodit. Tušil naše plány a ve své psychické rozvrácenosti se s nimi nemohl srovnat, a tak seděl, chtěl si povídat, zdržoval. Když konečně vypadl, rozsvítili jsme svíčky, dali na stůl pěkné slavnostní skleničky a vlezli si do postele. Ale ještě než mohlo k čemukoli dojít, stál Hvězdoň znovu nad námi. Dveře do toho bytu ve čtvrtém patře na konci pavlače se nikdy nezamykaly. „Přepadli nás Rusové!“ řekl zděšeně a zadýchaně, jak bral schody po dvou. „Co?“ odpověděl jsem udiveně a posadil se. Zorka vyklouzla z postele a něco přes sebe hodila. „Rusové nás přepadli! Okupace! V Ruzyni jsou už první jednotky,“ říkal Hvězdoň divným, nejistým rozvrzaným hlasem. Okna byla otevřena do vlahé noci a v tu chvíli jsem si uvědomil, že to, co je od Rozhlasu slyšet, není běžný ruch demonstrace jako každý den. Byl to divný hluk, něco neznámého. (…) 

FOTO: Moskva posílá tanky, Josef Kuta

(…) Nastala zmatená noc. Šli jsme zpátky k Muzeu a k Rozhlasu. A potom domů, jestli se něco nedozvíme z bedničky-rádia. Tam ale hrála vážná hudba. Někdy mezi čtvrtou a pátou ráno se u sochy svatého Václava zformovala demonstrace. Všem ale chybělo vedení: vláda mlčela, policie mlčela, armáda mlčela, v rádiu hrála vážná hudba a oznámení byla neurčitá, nikdo nic nevěděl. Tlupa několika set lidí se nemohla dohodnout, co dělat. Někdo přišel s nápadem jít k Ústřednímu výboru KSČ. Tam byla moc, tam byla odpovědnost, tam tedy táhnul ranní průvod, který nikdo nezdržoval ani neřídil. Jenže pohled na dům, v němž je dnes ministerstvo dopravy, byl v šedivém letním ránu krušný. Okolo stála řada ruských vojáků s červenými barety a samopaly a mezi nimi túrovaly motory lehké pancéřové vozy. Lidi začali na ty výsadkové jednotky pokřikovat, blížili se k nim ve skupinkách – a asi že se to vojákům zdálo přes míru, ozvala se střelba. Byla tak neuvěřitelně a nečekaně hlasitá, že člověka úplně podlomila. Jeden obrněnec se rozjel a ozval se strašný křik, jako by někoho přejel, ale neviděl jsem nic. Mazali jsme za roh baráku, kde se dav zastavil. Šel s námi mladý Američan, který vytrhl film z foťáku a dupal po něm. Snad chtěl tu absurditu magicky zašlapat do země. Pak se ještě různě ozývaly výstřely a my spěchali zpět na Václavák. Ke svatému Václavovi. Kam jinam. Ale co teď? Netušili jsme, že část vlády hlupáků včetně Dubčeka se nechala večer zatknout při schůzi předsednictva ÚV KSČ, které řešilo, co dělat, když už vojáci překročili hranice. Zatčené odvezli do Moskvy.  

Lekce Přerušené jaro - Srpen jako kladivo o okupaci Československa v roce 1968. 

(…) Nekonečně dlouho se nic nedělo, slunce svítilo, byl jasný den. Den tsunami. Připomněla mi to fotka posledního tsunami z Japonska: modré nebe a sluníčko svítí jasně, je vidět domky a zaparkovaná auta, část klidného městečka, na mořském břehu háj vysokých borovic. Divné na fotografii toho slunečného dne je pouze to, že mořská vlna se právě zvedá vysoko do korun těch borovic… Tanky přijely. Barikádu prorazily jako plechovku od piva. Zaplnily Vinohradskou až po roh Italské ulice. Snové, hlučné obludy pod modrým, slunečným nebem. Jeden tank zastavil před vchodem do Rozhlasu. Policajti stáli nehnutě, těsně k sobě přimknuti. Nějací Rusové s nimi vyjednávali, policajti necouvli. Rusové odešli, tank otočil věž a zamířil dělem na policajty. Trvalo to nekonečně dlouho. Nehnuli se. Pak se dělo zase otočilo nazpátek. Byla to úleva. Hlavním vchodem se Rusové dovnitř nedostali, policajti je nepustili. enáviděné policejní uniformy najednou působily blízce. Skutečné dobytí Rozhlasu jsem viděl až z okna, z našeho čtvrtého patra. (…) 

FOTO: Moskva posílá tanky, Josef Kuta

(…) Pak si pamatuju obrázek, kdy jsem stál na rampě Národního muzea a díval se dolů, asi tak do míst, kde se o pár měsíců později upálil Jan Palach. Stál tam obrovský tank, vytáčel motor, na něj byl namačkán ze všech stran obrovský dav lidí, kteří něco křičeli. Kdyby se tank rozjel, desítky by jich rozmačkal. Občas se malinko pohnul, a to se pak ozval příšerný jekot a řev. Časově to poskládané nemám, Muzeum ale ještě nebylo rozstřílené. Po probdělé noci nastalo absurdní bezčasí slunečného dne.  

Text je výňatek z knihy Moskva posílá tanky, kde naleznete celou vzpomínku hudebníka Jaroslava Hutky na okupaci v roce 1968. Knihu vydala organizace Člověk v tísni v roce 2015. 

Autorem fotografií je Josef Kuta. 

Okupace 1968

K tématu srpnové okupace Československa v roce 1968 nabízíme audiovizuální lekce, informační texty a další materiály. Prohloubit znalosti o období po vpádu okupačních vojsk v srpnu 1968 můžete se žáky a studenty například u lekce Přerušené jaro - Srpen jako kladivo. Pro veřejnost máme krátký dokumentární snímek U nás pomáhali taky, který ukazuje paralely mezi srpnovou okupací a aktuální situací na Ukrajině.